Mission: Impossible Odplata - První část

Mission: Impossible Odplata – První část ještě názorněji než předchozí epizody zpřítomňuje obavu související s budoucností lidstva a Hollywoodu. Film, jehož hlavním padouchem je mimořádně mocná umělá inteligence, vstoupil do kin v době dvojité stávky hollywoodských herců a scenáristů, kteří kromě důstojného ohodnocení žádali také záruku, že nebudou nahrazeni moderními technologiemi. Počítačem vytvářené iluze ve filmu ohrožují přístup k pravdě a relativizují etické kategorie dobra a zla. Ethan Hunt/Tom Cruise je pochopitelně jedinou pojistkou proti tomu, aby stroje ovládly svět, posledním článkem držícím pohromadě lidské společenství (v závěrečné akční scéně, kdy jej jeho parťačka využije jako žebřík, to platí doslova). Čeká jej konfrontace se zatím nejmocnějším nepřítelem, který shromažďuje naše nejskrytější tajemství, přetváří realitu a nachází se všude a nikde. Jinými slovy se bude muset utkat rovnou s (falešným) bohem... jehož zájmy reprezentuje zlosyn s biblickým jménem Gabriel a klíč k jeho ovládnutí má tvar kříže.___ Ačkoliv málokdo dnes v Hollywoodu dokáže tak účinně navodit závratný pocit z pohybu vpřed jako běžící Tom Cruise, Odplata je do značné míry filmem návratů. Ke starým tvářím a analogovým technologiím z dob studené války. Do protagonistovy minulosti i k vychýleným úhlům De Palmovy paranoidní jedničky. A ještě hloub do minulosti. K Frigovi na mašině, Hitchcockovým komediálně špionážním thrillerům nebo na ně navazujícím caper komediím ze sedmdesátých let typu Co dál, doktore? McQuarrie kombinuje stavební principy kinematografie atrakcí a klasického Hollywoodu, ale situace zintenzivňuje a dovádí do takové krajnosti, že se nad jejich nemožností občas rezignovaně uchechtnou i postavy. Vzniká pnutí mezi (neviditelným) klasickým a (sebereflexivním) postmoderním přístupem ke stylu a vyprávění, kdy film střídavě naplňuje a zrazuje naše očekávání, je chvíli hravě ironický, pak tragicko-romantický. Podobně jako se Hunt vzpírá algoritmu. A podobně jako si hrdinové vypomáhají maskami a pokročilými sledovacími technologiemi, které ale opakovaně selhávají. Nakonec se mohou spolehnout jen na lidská těla, důvtip a týmovou souhru. ___ Nedůvěru a podezřívavost postav vůči tomu, co vidí a slyší, vyjadřuje v dialogových scénách nakloněná kamera, zabírající zblízka a v decentrovaných kompozicích tváře herců. Někdy bez ustavujících záběrů, což spolu s překotným střihem (zahrnujícím i skoky přes osu) zesiluje pocit dezorientace, nemožnosti určit, co je pravda a kdo řídí hru. Jindy, obvykle při plánování dalšího postupu, kamera zas neklidně krouží kolem postav. I upovídané vysvětlující sekvence jsou díky tomu strhující a ve filmu prakticky není statický okamžik. K téměř kubistickému rozložení obrazu dochází zhruba v půlce vyprávění během setkání většiny klíčových aktérů na párty v benátském Dóžecím paláci. Dialog postav snažících se rozklíčovat motivace protihráčů je stříhán v rytmu diegetické hudby hrající v pozadí. Jejich slovní přestřelka, při které je každý pohyb kamery synchronizovaný se soundtrackem, připomíná scénický tanec. Také v jiných scénách, byť ne tak nápadně, jsou zprostředkovávané informace srovnatelně významné jako estetická potěcha ze souhry tvarů a linií. Například během honičky úzkými a temnými benátskými uličkami a kanály není pořadí záběrů dané jen kontinuitou probíhající akce, ale také rytmickým střídáním kontrastujících nebo doplňujících se úhlů a pohybů. ___ Epizodicky vystavěný film je tradičně tvořen několika masivními akčními sekvencemi, z nichž každá má vlastní cíl, překážky a vývojový vzorec. Zároveň jsou do sebe pevně zaklesnuté. Každá nás připravuje na to, co se bude dít dál (a co ne vždy probíhá podle předestřeného plánu), a uvádí do pohybu další pomyslné kolo bezchybně seštelovaného mechanismu. Doplňují se také vybrané lokace, poskytující postavám stále menší manévrovací prostor (od rozlehlého několikaúrovňového letiště po uzavřený vlak). Skoro každá sekvence pracuje s těsným deadlinem a nutností přesného načasování, a jak napříč sekvencí, tak v dílčích úsecích (v závěru římské sekvence např. nutnost uprchnout z auta dřív, než jej smete přijíždějící souprava metra). ___ Přestřelky a výbuchy zde narozdíl od těžkotonážních komiksových adaptací nebo vysokooktanové, díl od dílu pitomější série Rychle a zběsile nikdy nezastiňují lidský element. Naopak jsou dvojnásob napínavé díky chemii mezi uvěřitelnými postavami. Jejich charakterizace, probíhající bez pauz rovnou během akce nebo přípravy na další úkol, je navrch šikovně navázána na určité navracející se motivy a rekvizity (např. Huntův zapalovač, jehož putování mezi postavami odráží vývoj vztahu mezi Grace a protagonistou). Právě o tom je celá série. Cruise v ní neváhá s maniakálním odhodláním zas a znovu nasazovat život, aby nás přesvědčil, že sebeinteligentnější stroj nikdy nedokáže něco tak velkolepého jako člověk (resp. tým lidí). V nejnovějším filmu, který je vypravěčsky nejharmoničtější a stylisticky nejvíc experimentální, tak poprvé nečiní jen v podtextu, ale v prvním plánu. Čas na subtilnost už vypršel. 95% (09.02.2024) (méně) (více)