Dracula

Po veľmi dlhej dobe dobrý seriál s upírom, ktorý sa nebojí riskovať, ale ctí ducha originálu. Ak má dnes ešte vzniknúť adaptácia Stokera, má vyzerať takto. Miestne hodnotenie je absurdné. Keď pristúpite na hru scenáristov, nedá sa nebaviť. Tunajšia predstava, že silená multikultúrna propaganda je obsadzovanie hercov (ešte k tomu vedľajších) rôznymi rasami je k popukaniu. Z Moffatovej tvorby sa to najviac podobá na Jekylla. Bang a Wellsová skvelí. Takto nejako si predstavujem kvalitné televízne spracovanie. "Please avert your eyes - I have to murder a child." (04.01.2020)

"You're a monster!" "And you are a lawyer. Nobody is perfect." Co se původně zdálo jako libové pojetí upírské látky se zvrhlo v tvrdě impotentní scénář. Mnoho lidí už to naznačilo, že mají tři epizody sestupnou tendenci, a zatímco první (pro mě i druhá) je senzační, tak poslední díl je příběhové bahno snažící se tvářit vážně. Drákula v podání Claese Banga je k pomilování, jeho nejednoznačná sexuální orientace je roztomile inovativní (byť nechápu, jak mohl chtít Harkera za svou bride, když je chtěl primárně k rození dětí). Gender swap Helsingovy postavy je možná trochu zbytečný, ale Agatha van Helsing jako jeptiška byla skvělá postava. A přestože se seriál pyšní geniálními scénami jako vyjednávání nahého Drákuly před davem jeptišek, mnoho částí plavby na lodi (miluju lodě) nebo Renfieldova advokátská záchrana svého pána. I ta Lucy byla poměrně dobrá postava, sice u mě postava Sewarda trochu klesala tím, že takovou sobeckou instabitch tak čistě a bez nadhledu miloval (alespoň k tomu směřoval narativ filmu), ale jako nestranný pozorovatel jsem ji měl radši než jejího ex. Zasazení do moderní doby bylo násilné, závěr fraška. (18.12.2021)

Dlouho mnohem skromnější, než bych čekal, kdy se první díl odehrává na dvou lokacích a druhý většinu času dokonce na jediné. Až ve finále se naplno rozpálí přesně ten zápal, který bych od tvůrčí dvojice čekal. Moffata s Gatissem mám rád ve všech autorských polohách a Dracula mi nejvíce připomíná jejich slavného Sherlocka. Klasické dílo se i tentokrát často cituje, často parafrázuje, často staví na hlavu a často se střílí dost odvážně od boku, občas přesně do těch míst, které diváci budou milovat a občas úplně vedle. Já je za tuhle odvahu vždycky obdivoval a právě u Sherlocka jim všechny roviny vyšly s plnou parádou. Jenže tam se jejich postupně obměňovaný a čím dál rozevlátější styl tvaroval na ploše třinácti epizod natočených během dlouhých sedmi let. Napichovač se pokouší o ten samý přerod během tří dílů odvysílaných ve třech dnech. Tím pádem nemůže oslnit dlouhodobým vývojem a dokážu pochopit, proč je konec někomu tak silně proti srsti. Mně se naopak Temný kompas trefil do nálady úplně přesně, snad svým bezuzdným blázněním, snad pocitem, že se tu zase jednou plní scenáristické sny, a snad protože ústřední měření sil titulního antihrdiny s věčným nepřítelem skončilo jinak, než čtenáři chtěli. Občas taková atmosféra hraničí až s bezhlavým fan servisem, ale nezlobím se. Proč taky, zasáhl plnou silou právě mě. Za jiných okolností bývám v dodržování předlohy, klasiky, tradic a kánonu často konzervativní, tenhle hrabě mi ale přirůstal k srdci tím víc, čím dál se od klasického (a nutno říct, že už stokrát viděného) pohledu odkláněl. (27.01.2020)

Těch adaptací již bylo tolik, že jsem byl zvědavý jak s tím tvůrci naloží. A hleďme. První dva díly ok. Beru jistou jinakost a provokace. Třetí a poslední díl je už veliká slátanina, bez rozumu. Bral bych i drákulu v 21. století. Ale těch absurdit bylo příliš a právník kterého si Drákula zavolá a jak ta situace vyústila atd atd. Veliká škoda. (03.02.2020)

Nejnovější adaptaci příběhu muže, který je všechno jen ne „morning person“, napsala pro BBC a Netflix sherlockovská dvojice Mark Gatiss a Steven Moffat. A jejich Dracula je takový: vážný i pomrkávající, a v dobrém smyslu slova moderní... Jako každá dobrá adaptace mnohokrát těžené látky si berou tvůrci zavedené prvky upírského příběhu, ohledají je a nově promyslí, aby mohlo vzniknout něco trochu nového, trochu podvratného. Pohled Gatissův a Moffatův je velmi racionalizující pohled: folklorní kletby jako fetiše, vztah ke slunci, upírův strach z kříže jako výsledek chlemtání krve lidí, kteří žijí ve strachu z božího hněvu, tradice jako vyhýbání se pokroku, už zmíněný pohled na klášter nikoliv jen jako na místo náboženského vytržení, ale i existenčního minima pro ženy bez vyhlídek a bez domova. U brány kláštera se také odehraje nejlepší sekvence minisérie, jakýsi souboj vůlí mezi Agathou a Draculou, v níž Van Helsing spoléhá na to, že bestie, nehledě na sílu, má svá pravidla a že touha po krvi může být slabinou jako každá závislost... Ve svých nejlepších momentech připomíná Dracula seriál Hannibal, a to ve schopnosti estetizovat pokrmy – či v tomto případě nápoje –, kterých bychom se normálně dotknout asi nechtěli. Evokuje chuť ochutnat, alespoň kapánek. A Dracula sdílí Hannibalovo labužnictví, když s úsměvem pronáší: „Jsme to, co jíme.“  Zkušenost nemrtvých vás skutečně donutí promyslet kremaci i pohřeb do země. Seriál si ale ani jedno z toho nezaslouží. Schovejte tedy dřevěné kůly a s klidem Draculu pozvěte k sobě domů. Recenze. (29.05.2024)