Umučení Krista

Jak se mohlo okolo tak hloupého a interpretačně prázdného filmu dělat takový randál? Jediné co jsem si odnesl bylo poučení, že není nic horšího než bezhlavý dav. Stejný dav, který z Gibsonovy tupé rekonstrukce udělal kontroverzní událost; potravu pro neřemyslící média a pár fanatických věřících, a nenechal ji zaslouženě uhnít jako nezajímavý slepenec zpomalených záběrů. Víra nevíra, ten film je plytký až běda. (09.08.2005)

Film je dělán ve stylu pašijových her, tedy jakéhosi komentáře k obecně známé tematice. Pokud se neorientujete v biblických postavách, může na vás působit jako závěr seriálu, u kterého netušíte kdo je kdo, co a proč se děje. Oceňuji třeba i použitou (neamerickou) řeč, i když slyšet, jak obyčejní římští žoldáci mluví knižní a básnickou latinou, je spíš úsměvné. Jakékoli hlubší (natož univerzální) poselství je tady ovšem nulové. Jestli si Gibson myslí, že k tomu stačí zpomalené záběry (a těch si tu opravdu užijete!), plačící Kristus či sadomasochistické lámání kostí, tak se šeredně mýlí. (19.09.2005)

neznat Umučení Krista, byl by pro mě pojem "náboženský gore film" nepředstavitelný. pro poučeného diváka, který chápe, že "pašije" jsou specifickým dramatickým žánrem, jaký vyžaduje znalost určitých kulturních a historických souvislostí, může Umučení nabývat až ikonického statusu. na ostatní diváky musí film působit zřejmě jako neproniknutelný, surreálný horor. avšak ani v tom nejsadističtějším "torture filmu" neprojde protagonista tak tuhou zkouškou těla. důvod není těžké domyslet. nikdo jiný než polobůh by taková muka nepřežil. zvěsti o realismu a přepečlivé snaze dojít co nejvěrnějšího obrazu jsou právě a jen zvěstmi. ale to není nutně na škodu, jelikož mimo jiné i proto mohlo být Gibsonovo ztvárnění o tolik více naturalistické a sugestivní, než na co si troufli tvůrci jiných evangelijních adaptací. v souladu s titulem, v hutné bouři emocí dobývají všechen prostor nejrůznější děsy a hrůzy na úkor konejšivých pocitů, které by měly přicházet s vědomím, co všechna ta agónie vykupuje. souhlasím s docentem Suchánkem, že film se (navíc bez opravdové snahy o realismus) koncentruje na tělesnou bolest, zatímco daleko významnější duševní soužení (Getsemany) odsouvá na úplný okraj zájmu, a právě proto bych se zdráhal hovořit o "duchovním filmu". (27.11.2012)

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, jaký mám názor na brutalitu ve filmech. Záměrně se jí vyhýbám. Velmi často je používána nadbytečně a často samoúčelně. Proto mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se odvážila podívat se na Umučení Krista. Brutalita je tu opravdu velice výmluvně prezentována od prvních scén až do těch posledních. Nechce se mi věřit, že by to ve skutečnosti probíhalo opravu takto. Kat bývá často milosrdnější než ti, kteří si ho najímají. Ja jednostrannost je přílišná. Vyjmutí poslední fáze Kristova života z celkového kontexu činí z filmu nestravitelné sousto - aspoň pro mě. Napadá mě s jakým záměrem Mel Gibson film natočil? Chtěl poukázat na velké Kristovo utrpení nebo šokovat diváky? Dílo je natolik sugestivní, že nedává možnost jiného pohledu a taková manipulace s divákem se mi příčí. Na rozdíl od Posledního pokušení Krista mi film nepřinesl nic nového, žádný zajímavý pohled, novou myšlenku, proto hodnotím tak nízko. Nezáleží na tom, kdo film natočil ani jak dobře to udělal, pokud ničím neosloví, stává se zbytečným. Netrvdím, že pro všechny. Mě to jednou stačilo. (01.04.2018)

Nikdo z nás ho neznal, ale téměř každý z nás jeho utrpení prožívá (nejen) na plátně poměrně silně. Cena vykoupení tu má nedozírnou hodnotu, Gibsonovo sugestivní vyprávění na vrchol Golgoty s důrazem na realismus nutí často odvracet oči. Není to žádné poklidné čtení evangelia kdesi v kostele na venkově, výsledek nicméně není silný jednotlivými složkami (ač jsou třeba hudba nebo kamera dokonalé), ale svojí myšlenkou. O hvězdy tady ani tak nejde, přemýšlet o něm ale musíme – i když to není tak úplně snadné!! (27.03.2012)