Pramen panny

Jak už tu bylo víckrát napsáno, Sedmé pečeti se Pramen Panny nevyrovná, přesto se mi moc líbil. Místy mi připomněl Markétu Lazarovou - neurčitost doby, kulisy, charaktery některých postav.Plusem nebyla rozvláčnost děje, děj se soustředil jen na jednu zápletku. Pravdou je že znásilnění a vraždějí bylo pouze v jakémsi náznaku a trocha větší syrovosti by zde byla namístě. Otcova láska působí opravdověji než láska matky. Výkony herců nebyly nijak exceletní, ale kamera byla skvělá. Jasná čtyřka! (26.08.2007)

Temná syrová a velice jednoduchá Bergmanova povídka je dle mého jeden z vrcholů filmografie. Naprosté vtažení do děje, psychologie bez zbytečného přehrávání, nervydrásající napětí bez prázdných okamžiků a čistá poetická estetika srovnatelná jen s Lesními jahodami. Dialogy možná nejsou tak filosofické a složité jako v Sedmé pečeti - ale ve filmu nejde v první řadě o filosofii, ale o komplexní filmový prožitek. A tahle kratičká legenda je filmařina jak má být. (30.09.2009)

Moje první setkání s Bergmanem a jsem z něj trochu na rozpacích. Ne že by se mi film úplně nelíbil, ale čekal jsem něco složitějšího. Tohle je zkrátka jen o tom, jak otec pomstí znásilnění a smrt své dcery. Nějaký konflikt víry coby důvod, který by v pomstě bránil, jsem tady nezpozoroval. Snad jen na konci, ale to už bylo spíš mlácení prázdné slámy. Navíc mi tu vzhledem k tématu chyběla trocha poetické vláčilovské deprese. Natočené je to hezky, zahrané také, ale připadá mi, že hodnocení je tak vysoké jen proto, že se jedná o Bergmana. 60% (07.04.2018)

Bergmanova kultovní středověká sada šplíchnutá rozhodováním mezi vírou v Boha a pomstou, která se stala základním stavebním kamenem pro filmy typu rape&revenge. Někteří tady hořekují nad detailama nebo nad nedostatečnou duchovní hloubkou, ale já černoprdelnictví neholduju, takže pro mě to bylo "hluboko" až dost. Tohle si plnej zaslouží, protože některé výjevy z filmu mi zůstanou v paměti hodně dlouho (bříza, posed "na trůnu", pramen,...). (04.12.2012)

Jednoznačně katarze. Komentář bezprostředně po zhlédnutí by napsat nešlo, protože jsem dlouho nenacházel slova, jak se k tomu vyjádřit, přesto jsem cítil, že tomu snímku nějaká dlužím. Nepamatuji si, že bych kdy při filmu cítil takové pocity. Mučivé opojení, kdy jsem se bál toho, co nastane dál, přitom bych nebyl schopen to přerušit a závisle a takřka bez dechu jsem hltal každý další záběr. Bylo to jako sledovat přírodní katastrofu, která ničí město, ve kterém žijete. Napínavé, zlověstné, tragické, ale zároveň nádherné, mocné a tajemné. Nevím vůbec jistě, jestli bych takové niterní sevření chtěl v blízké době prožívat znova, ale vím, že když pominulo, vytryskl i ve mně pramen. Pramen osvěžující, obohacující, naplňující. Myslel jsem, že po tak silném, intenzivním zážitku ho budu plný ještě několik následujících dnů. Je to možná tou absolutní odlišností od života dnešního člověka, že film teď už nerezonuje všude kolem mě, ale přesto jsem jej cítil jako velký zásah do mého filmového světa. Už bude navždy v mém vědomí i podvědomí, i když vím, že už jej nikdy nebudu moci vidět znovu poprvé, což je zvláštní pocit. Bergman to dokázal. Takto jsem si jeho tvorbu vždy představoval a o takovýchto dílech jsem snil - zdrcujících a zadostiučiňujících. Doporučuji každému odvážnému a vnímavému člověku tento film v sobě nechat umřít, a znovu vykvést. 100% (30.03.2023)