Kandahár

Kladem i záporem filmu je jeho velká stylizovanost. Nadhled koncepce a jednoduchost vybraných sdělení vás nedonutí k přehnanému emočnímu prožitku, jehož lze tak snadno u obdobných témat docílit a který je pak laciný a nasnadě. Na druhé straně stylizovanost a zkratkovitost brání jakékoli hlubší analýze nejen popisované situace, ale i filmu samotného. Mé hodnocení do značné míry podpořila vizuální stránka filmu, který je dle mého názoru spíše než o konkrétní situaci o naději a cestě jako takové. Ve srovnání s Persepolis, jejíž předlohou je komiks, nelze nezmínit, že sdělení v Persepolis se mi zdá zralejší a promyšlenější. Obsahuje méně fatálních extrémů a tím přivádí pozornost k principům celé situace. V Kandaháru jakoby se tíže prostředí Afganistánu téměř vytrácela. (23.04.2010)

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)

Spomalenie filmovej reči a vnímavosť k odlišnostiam kultúry založenej na iných náboženských základoch než je tá naša sú návodom na sledovanie zdanlivo statického príbehu s dlhými, akoby jednotvárnymi zábermi. Miesto deja: Afganistan v čase talibanského režimu. Novinárka prichádza zachrániť do krajiny, z ktorej pred rokmi utiekla, trpiacu, zúfalú sestru. Veľa času jej neostáva. Do Kandaháru, kde jej sestra žije, nie je vôbec jednoduché sa dostať a smrtonosné zatmenie slnka sa blíži. Napriek fanatickej správe talibov v karajine neustále prebiehajú kmeňové boje. Hlavná hrdinka, ako všetky ženy, musí skrývať nielen tvár pod vše pokrývajúcou burkou ale aj skutočnú identitu afganky a novinárky popisujúcej postavenie žien v islamských krajinách. Potrebuje nájsť spoľahlivý sprievod a tak sa stáva jednou z manželiek rodiny vracajúcej sa späť do vlasti. Začína neobyčajné road-movie zaprášenými cestami, púštnymi dunami. Zaujímavé je spoznávanie talibanskej reality, začínajúcej od útleho detsva, keď hlavnou náplňou žiakov je nekonečné hlasné odriekavanie súr z Koránu a dostatočne farbisté popísanie smrtiacich účinkov zbraní. Obrazovo aj dejom na mňa veľmi dobre zapôsobil celý film s niektorými silnými scénami (ošetrovanie žien u lekára, vyučovanie, svadobný pochod, beh beznohých) a autentickou afganskou ľudovou hudbou pripomínajúcou to najlepšie z energických a rýchlych odrôd dervišskej muziky. (29.10.2004)

Snad pravdivý, před jedenáctým zářím natočený a tudíž předsudků prostý příběh ze země plné předsudků. Ze země, kde se zastavil čas, kde přesto za posledních dvacet let každých pět minut zemře jeden člověk. Po jeho zhlédnutí možná pochopíte, jak je to s tím náboženským fanatismem a možná tuto zemi, kde malí kluci musí umět do detail popsat kalašnikov, kde na předpis dostanete kus žvance (značně nedostatkové zboží), kde ženy mají podobné postavení jako nějaká chovná zvířata, odsoudíte. Jestli je to znak xenofobie, na to už si odpovězte sami. Myslím, že pokud vám okolní svět (tam za humny) není lhostejný, budete mít nad čím přemýšlet. K podobně drsné krajině přirozeně patří drsné příběhy. Tohle je jeden z nich a jeho naprostá zoufalost může na někoho působit hodně skličujícím dojmem. Asi jsem cynik, ale stádo jednonohých Afghánců pádící o překot do pouště, kde Červený kříž právě snesl novou várku umělých končetin a hlášky jako „Přišel jsem o ruku, dejte mi novou“, vzbuzovaly na mé tváři lehký úšklebek. Přisuzuji to neochotě akceptovat podobný svět za součást toho, ve kterém žiji. Je to absurdní, ale nejspíš to „tam někde“ takhle chodí. Jediný problém, který jsem s Kandahárem měl, byla tenká linie mezi dokumentem a hraným filmem. Upřednostňoval bych buď jedno, nebo druhé. 80% Zajímavý komentář: Radko (02.03.2008)

Když chceš hrozně moc natočit aktivistický dokument o tom jak těžký je život v Avghanistánu, ale máš pocit, že jako dokument to neosloví moc lidí a tak to celé navlíkneš jako hraný film.. Akorát toho o hraném filmu moc nevíš a tak celé tvé snažení ve výsledku působí jako zdlouhavá pruda co se snaží zápaďákům na jejich festivalech prodat exotické "cetky s příběhem". Jasně, takhle to určitě nebylo (Makhmalbaf se svou filmografií určitě tuší co dělá), ale prostě to tak působí. (20.08.2023)