Kandahár

Spomalenie filmovej reči a vnímavosť k odlišnostiam kultúry založenej na iných náboženských základoch než je tá naša sú návodom na sledovanie zdanlivo statického príbehu s dlhými, akoby jednotvárnymi zábermi. Miesto deja: Afganistan v čase talibanského režimu. Novinárka prichádza zachrániť do krajiny, z ktorej pred rokmi utiekla, trpiacu, zúfalú sestru. Veľa času jej neostáva. Do Kandaháru, kde jej sestra žije, nie je vôbec jednoduché sa dostať a smrtonosné zatmenie slnka sa blíži. Napriek fanatickej správe talibov v karajine neustále prebiehajú kmeňové boje. Hlavná hrdinka, ako všetky ženy, musí skrývať nielen tvár pod vše pokrývajúcou burkou ale aj skutočnú identitu afganky a novinárky popisujúcej postavenie žien v islamských krajinách. Potrebuje nájsť spoľahlivý sprievod a tak sa stáva jednou z manželiek rodiny vracajúcej sa späť do vlasti. Začína neobyčajné road-movie zaprášenými cestami, púštnymi dunami. Zaujímavé je spoznávanie talibanskej reality, začínajúcej od útleho detsva, keď hlavnou náplňou žiakov je nekonečné hlasné odriekavanie súr z Koránu a dostatočne farbisté popísanie smrtiacich účinkov zbraní. Obrazovo aj dejom na mňa veľmi dobre zapôsobil celý film s niektorými silnými scénami (ošetrovanie žien u lekára, vyučovanie, svadobný pochod, beh beznohých) a autentickou afganskou ľudovou hudbou pripomínajúcou to najlepšie z energických a rýchlych odrôd dervišskej muziky. (29.10.2004)

Kandahár je presne taký film, ako očakávate, ak sa naňho chystáte. Zobrazuje krutú realitu života obyčajných ľudí v ťažko sužovanej krajine, vojnu, jej hrôzy, tamojšiu mentalitu ľudí, ktorú sa snaží zobraziť režisérka bez príkras a ponúkne napríklad aj pohľad do školy, kde sa učia deti naspamäť verše z koránu, asi aby vedeli, ako loviť divú zver a ako sa tak uživiť. Ak to nejde podľa predstáv, dostanú bitku. Tieto zábery sú síce zinscenované, ale nie je dôvod neveriť režisérke, ktorá podľa pôvodu musí verne poznať tamojšie zvyky. (12.08.2012)

Opravdovej mazec, při poslední kontrole mikábů jsem ani nedýchal. Tohle se těžko chápe pro člověka z Evropy. Snímek z opravdu jiného světa. Neměnil bych ani za nic.... Už jen to žadonění o správnou umělou nohu člověku stačí aby si uvědomil jak se má, i když zrovna není se svým žitím třebas dvakrát spokojen... Když vidím co páchá taliban a s jakou samozřejmostí si nejedno zvěrstvo nechávají běžní lidé líbit, tak nechápu.... To musí skončit buť nějakým povstáním, nebo tam USA v brzku shodí nějakou opravdu ošklivou pumu a bude klid... Tu zemi bych jednou rád viděl, ale jen kvůli přírodě.. Ohledně filmu souhlasím s některými komentáři zde, že film dělá hlavně ukázka prostředí, ze kterého prostě nechápeme.. Nejde ani tak o zpracování, ale spíš o jednotlivé kapitoly. I tak nemohu jinak. Dávám 4 * * * * . (10.08.2011)

Když chceš hrozně moc natočit aktivistický dokument o tom jak těžký je život v Avghanistánu, ale máš pocit, že jako dokument to neosloví moc lidí a tak to celé navlíkneš jako hraný film.. Akorát toho o hraném filmu moc nevíš a tak celé tvé snažení ve výsledku působí jako zdlouhavá pruda co se snaží zápaďákům na jejich festivalech prodat exotické "cetky s příběhem". Jasně, takhle to určitě nebylo (Makhmalbaf se svou filmografií určitě tuší co dělá), ale prostě to tak působí. (20.08.2023)

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)