Il Boemo

Pro mě osobně je Il Boemo jedním z nejlepších filmových zážitků uplynulého roku a v paměti mi zůstane ještě dlouho. Na Amadea samozřejmě nemá, i tak se ale jedná o naprosto vynikající a výjimečnou podívanou, kterých se točí málo. Výprava je samozřejmě naprosto ohromující, ale není v tom ani zdaleka sama - scénáři nemám prakticky co vytknout, herci jsou do jednoho fantastičtí, jen famózní Vojta Dyk je ještě převyšuje, strhující výkon! Svých 140 minut film opravdu utáhne, sotva jsem se jednou nadechl, a už byl konec - přistihnul jsem se vlastně, že bych to snesl i delší. I kdyby byl ten film špatný, tak aspoň konečně dostane do našeho povědomí velikána klasické hudby - i já jsem ho doposud spíše míjel, a to je to můj jmenovec! Film je ale naštěstí výborný, takže mise je kompletně splněna. 85 %. (23.04.2023)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)

(Viděno v originálním znění s českými titulky) „Věřím, že pouze pěvec, který jde na hranici možného, na hranici uvěřitelného, může zosobnit bohyni nebo boha, nadlidského hrdinu, vyjádřit nejvíce strhující city.“ - „Dávej si ale pozor. Nehraj si s ohněm.“ Režisér Petr Václav se od (absurdně a nepochopitelně Lvy ověnčené) Cesty ven výrazně posunul a tentokrát jsou ty pozitivní reakce (a v době kdy píšu tento komentář minimálně i nominace v technických kategoriích) konečně na místě. Ve svém žánru to sice není úplná bomba, ale o nadprůměrnou záležitost se v tomto případě rozhodně jedná. Krom řemeslné kvality, které upřímně nemám co vytknout (ach ano, znovu hořké vzpomínky na Cestu ven), musím film pochválit, že i přes značnou délku jsem se vcelku solidně bavil a užíval si pasující italštinu. Snímek navíc má své silné momenty a osud hlavního hrdiny (jakkoliv známý) mi nebyl lhostejný, spíš naopak. Sice se dílko občasné ztrátě tempa a svižnosti nevyhnulo, ale nudit jsem se nestačil ani na chvíli. Celkově to vidím na slušné 4*. (26.02.2023)

Amadeus z Wishe. Má to jedinou dobrou scénu, a tu zrovna vykrádá od Formana. Druhou hvězdu dávám za Karla Rodena. Jeho nejlepší role za roky. Jinak to nic nehází. Přesně takový, jaký jsem čekal. V kině víc berlí, než lidí. Do teď je mi neznámo, proč tohle někdo točí a co na Myslivečkovi bylo zajímavého než, že byl Čech. (16.10.2022)

Ačkoli se v souvislosti s novým životopisem Josefa Myslivečka hovoří o objevení zapomenutého, jde spíše o připomenutí jeho osoby a tvorby širší veřejnosti. Myslivečkův příběh žije v romanetu Jakuba Arbese, v životopisném románu Sonji Špálové, v opeře Stanislava Sudy a dávno před Petrem Václavem Myslivečkovi věnoval dokument Jaromil Jireš a televizní inscenaci Zdeněk Kubeček. Přesto jde v případě nového počinu o radostnou událost navazující na Václavův dokument ze zkoušek nového uvedení Myslivečkovy opery Olimpiade. Navíc Il Boemo přichází do kin souběžně s jiným českým životopisem Arvéd, což mě činí ještě spokojenější, protože domácí životopisy patřily k žánrům nejzanedbávanějším. Je skvělé, že projekt vyšel jako koprodukční a bylo možné naplno zobrazit italská léta z Myslivečkova života. Souhra Dyka a italských herců (a především hereček) je ideální, dialogy jsou převážně v italštině, ale zaznívá i němčina, čeština a angličtina. Jednotlivé obrazy jsou silné v mnoha emocích, opera je neskutečně živá a energická, naposledy se něco tak výjimečného podařilo snad jen ve Farinellim. Dokázala bych si představit ještě půlhodinu navíc, abychom mohli vidět některé kapitoly z dětství a dospívání a cosi navíc z toho pádu na dno, který byl sice nevyhnutelný, ale důvod pro něj jen naznačený. Čekala jsem hodně a dostala jsem ještě víc. (23.10.2022)