Hosté večeře Páně

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec. (21.05.2009)

Na můj vkus nesmyslně depresivní, nic neřešící pohled do náboženského života skandinávského venkova. Film si doslova libuje v obyčejnosti. Děj je omezen na sérii dialogů kněze s věřícími. ____Navzdory všeobecným předpokladům a velkému očekávání obyvatel, místní farář není zrovna dobrý psycholog a sám by potřeboval psychiatra. Rybář Jonas hledá pomoc v kostele. Žije ve strachu z Číňanů. Jejich zlá militantní společnost vychovávaná k násilí a bezcitnosti jistě nemá nic jiného v hlavě, než touhu vykropit Evropu atomovkama. Pravda Mao nebyl žádný lidumil. Stejnak je tato vize přehnaná. Napovídá, že problém člověka, který jí trpí, je někde jinde než v logických aspektech problému. Prohnat si kvůli tomu kulku hlavou lze hodnotit jako přehnanou reakci. Místní farář, sám psychicky nevyrovnaný, duševně i fyzicky nemocný svým ovečkám žádnou útěchu a klid duše neposkytuje. Naopak. Jako by on sám ztrácel víru. Největší utrpení člověka je, když k němu Bůh přestane promlouvat (resp. si to myslí). Vzpomenutím Ježíše Krista a jeho provolání z Golgoty „Otče, proč jsi mě opustil.“ k nám Bergman ústy faráře mluví a říká, že i Kristus ve chvíli poslední zapochyboval a že tato bolest byla větší než fyzická, kterou snášel na kříži. Způsob, jakým se pak farář zachoval k milující učitelce, je již jen smutným zakončením toho, čím v životě prochází. Bergmanův varovně zdvižený prst, kdy nám říká, že i kněz jako služebník boží nemusí lidem pomáhat, ale jako slabý zhroucený člověk jim může velmi snadno ubližovat. Jasně bergmanovský pohled na smysl víry a význam lidské existence. _____Film mě celkově dost zklamal. Nikoli tématem, ale způsobem vyprávění. Nepodařilo se mi vtáhnout se do dramatu, které film nabízí. Neměl jsem se čeho chytit, čímž to pro mne byla místy značně nezáživná podívaná. Právě ona naprostá obyčejnost a cizost prostředí se pro mne staly nepřekonatelným problémem. 57% (03.10.2011)

Bergmana mám moc rád a beru jeho pomalé tempo, ale tento film mi nesedl. Po jeho skončení nepřišla typická bergmanovská katarze, zkrátka nezíral jsem pár minut do zdi a neříkal si, jak to bylo geniální. Soudě dle hodnocení ostatních uživatelů, chyba bude asi na mé straně a sám si nejsem úplně jistý, co se nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem se před filmem zrovna vrátil z hospody ve výborné náladě, a tak mi vlastně bylo tak trochu jedno, jestli Bůh je nebo není.. Bohužel musím konstatovat, že Hosté Večeře Páně pro mě byli stejně zábavní, záživní a zajímaví jako nedělní mše. (05.03.2010)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)