Hosté večeře Páně

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% (25.02.2021)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být. (30.04.2009)

Na jedné přednášce jsem vyslechl, že vztah severských národů k Bohu byl po dlouhou dobu významně ovlivněn velkým chladem v kostelích. Krajina tohoto filmu je chladem prostoupena a jediným zdrojem tepla, dávajícím pocítit přítomnost Boha ve světě, je láska. Hosté večeře Páně náležejí do významově a symbolicky průzračnější části Bergmanovy tvorby, odehrávají se v několika málo precizně vystavěných a nasnímaných scénách, prodchnutých chladem a tichem, v nichž lidský hlas zazní jen občas, avšak s o to větší výmluvností a působivostí. (24.08.2014)

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)