Hosté večeře Páně

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Tento snímek na mě nezapůsobil s takovou razancí jako například Mlčení. Přeci jen je mi tápání ve víře úplně cizí. Ve svém atesimu mám naprosto jasno. Ale přesto je příběh pochybujícího faráře, který sám už ani nedokáže pomoci, pouze ubližovat chytlavý. Jako vždy u Bergamnna zde vidíme nádherné černobílé záběry, jejichž krása spočívá především v jejich kompozici. Od takové kamery se stěží odvrací zrak. (04.05.2009)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% (25.02.2021)

Farář je silně nachlazen, bohoslužba se nemůže konat...teda, mohla by se konat, kdyby v kostele byl přítomen alespoň někdo...tedy ti, co mu zbyli, mrzák a citově ponížená nápadnice. Farář je silně nachlazen, jeho víra má virózu..."proboha" či "ježíšekrista", on snad pochybuje! I před člověkem, jemuž mohl holý život zachránit. Ten Bergman...tentokrát to nádherně "odnesla" Ingrid Thulin...její monolog vlastního dopisu, odhalující celou její duši, je opravdu nádherný filmový zážitek...přesto všechno mi toto hodnocení stačí... (08.04.2022)