Pod pískem

Herecký koncert Charlotte Rampling pod taktovkou mistra ženského francouzského filmu Francoise Ozona. Civilní herecký projev téhle herečky dává filmu další rozměr, kdy se z odchodu manžela (ať už za tím odchodem bylo cokoli) stává osobní tragédie, ze které je jen jedna cesta - víra. Nebo tak nějak :) Nejvíc mě asi oslovily scény z márnice, kde si s divákem režisér hraje snad nejvíc. Napřed něco vysvětlí, ukáže a následně to úplně popře. Vedlejší linie se stárnoucím bonvivánem Vincentem, kdy Marie v těch nejméně vhodných momentech propadá v záchvaty smíchu, nebyla vůbec špatná. Přesto je vidět, že Ozon svoje herečky miluje a nechává jim dostatek prostoru - většinou na úkor (vedlejších) mužských kolegů. Snad proto - pro jeho lásku, obdiv a respekt k velkým (i menším) frnacouzským (i britským) herečkám - se mi jeho filmy tolik líběj. (01.05.2012)

Ak máte pocit, že do vášho vzťahu a dlhoročného spolužitia sa začína vkrádať nuda, tak si radšej nechoďte zaplávať. Aspoň potom nebudete musieť riešiť nevysvetliteľné záhady. Tento Ozon je taký typický ako vôňa ozónu po daždi. V každom prípade opäť pozoruhodný minimalistický kúsok, ktorý sa môže plne spoľahnúť na herecké umenie starej rašple Charlotte Rampling. Neskutočne antipatická žena. (25.04.2017)

Začnu intimní poznámkou Mr. F.W.Colqhouna *****: "Celou hodinu a půl jsem bojoval s pocitem, že jsem film už viděl..." Ano, já také, a zřejmě i mnozí jiní. Jde přece o archetypovou situaci, která se může vyskytovat v mnoha formách, a můžeme ji prožít na různých úrovních; fantazijní, snové, paranormální, psychoanalytické. Zde je podána v souřadnici Lacanovského reálna, v němž se mísí vše, co nelze vyjádřit slovem ani obrazem, co lze popsat pouze hrubým pojmem (viz zde mysteriózní drama); F.W.Colqhoun mluví dokonce o paranoii. Jaké máme možnosti pro racionální vysvětlení? Jean utonul, Jean se šel utopit, Jean byl zabit, unesen, otráven atp., Jean se sbalil a zdrhnul. Celý film se nám snaží vysvětlit, jak to bylo. Jsme schopni to pochopit? Kde je tedy naše racionalita? Pokud nejsme schopni situaci rozřešit, pak nutně zůstal ležet na dece, resp. se z ní propadl pod písek (tam ho také Marie hledá, byť nedůsledně). A tak to také chápe jeho žena Marie. Pozn. 1: Možná je škoda, že připodobnění (spíše jen mentální) k Wirginií Woolfové nebylo dotaženo, přestože bylo reflektováno ve dvou vlnách. Okamžiky, kdy Marie přecházela do jiného psychického režimu, jsme to pociťoval podobně, jako přechody myšlenkových sekvencí v jejích knihách - a zrovna "Vlny" je moje nejoblíbenější. Pozn. 2: Scénár 7 hvězd, režie 3, průměr 5. (12.02.2019)

Já mám někdy pocit, že tyhle francouzský psychlogický minimalismy vzníkají jen proto, aby se Francouzi mohli vytahovat jak skvělý maj herce. Tady je to Charlotte, která svým hereckým výkonem rozdává diváckej zážitek po kilech. Pokud jde o příběh, tak ani ryba ani rak, prostě jsem to odkoukal a nenadšen ani nenasrán jsem po skončení odešel na kutě. (07.05.2014)

To byl hlavně herecký koncert Charlotte Rampling, která zde ztvárnila ženu, která zcela uzavřela svou mysl před smutnou událostí, kterou byla smrt jejího muže. Citlivě natočené drama se smyslem pro detail, ve velmi pomalém tempu, které ne každého diváka nadchne. Velmi pěkně byl vykreslený její duševní zmatek, který byl jasně patrný na tváři v momentech, kdy její mysl bojovala s tím, zda přijmout realitu a nebo jí popřít a Marie se tak postupně dostává na velmi tenkou hranici mezi šílenstvím a zdravým rozumem. Bruno Cremer se moc ke slovu nedostal a to je možná škoda, ale scénář mu to tady víc nedovolil. 3,5* (22.06.2013)