Loni v Marienbadu

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)

Tajemný začátek s tíživou a lehce až hororovou atmosférou se mi moc líbil. Depresivní, zlověstné prostředí, zvláštní zastavování neméně podivných postav, k nim nepatřičně působící tekoucí voda, trik s kartami/sirkami a do toho muž se ženou, která si ho nepamatuje. Nějakou chvíli mě zajímalo, co se vlastně stalo, ale postupně mi docházelo, že nic jinačího než dva (potažmo 3) vyšinuté jedince mi film nenabídne. A opravdu ne, jenom spoustu otázek, nejasností a….NUDY. U takového Lynche jsem schopný přijmout fakt, že něco nechápu/nepochopím, protože jeho filmy (až na výjimky) mají nějaké tempo, někam se posouvají, pořád jsem zabraný sledovaným objektem a nestačím myšlenkami ulétnout jinam, baví mě se snažit hledat odpovědi. U Loni v Marienbadu jsem se prostě jen nudil, trpěl super pomalým vyprávěním a nenašel kapku sympatií k hlavním hrdinům, aby mě zajímalo, co se s nimi vlastně stalo/stane, prostě mi byli putna, proto pouze slabší průměr a lituju, že tvůrci nevyužili slibný začátek k vytvoření čistokrevného hororu. (11.03.2013)

Ťažko popísať, čo som si od tohto diela odniesol ako divák. Film to vlastne nieje, ale zároveň aj je, štýl je ťažký a pre obyčajného diváka doslova ubíjajúci. Odsúdil som prelomové dielo, ale Film by mal mať pre mňa predsa len zábavnejší charakter. Prapôvodne toto umenie vzniklo práve z tohto dôvodu. Baviť. (21.02.2017)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)