Loni v Marienbadu

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)

Zamčeno na plátně. Nedá se vysvětlit, nedá se v celé šíři pochopit. Dá se jen interpretovat a to mi v kombinaci se stoupající hypnotičností nedá spát. Proto doteď nevím, jestli je závěr o smrti, o smíření, o násilí, o lásce, o ženském údělu, o všem nebo o ničem. Ale protože to s jistotou neví ani nikdo jiný než (snad) jen sami autoři, je mi takové tápání ještě o třídu příjemnější. Nebýt úvodního opakování pár vět do omrzení, kdy jsem nevěděl, jestli se smát nebo skřípat zuby, bylo by hodnocení možná nejvyšší. (23.09.2020)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)

Podobenstvo? Možno. Mindfuck? Určite. Na tú dobu prekvapivé a možno odvážne. Každopádne záhadné a elegantné. Ale mňa to proste znervózňovalo. Aj spôsob, akým to bolo natočené (ktorý bol chvíľu zaujímavý, ale celý film taký byť nemusel) a aj hudba. Opakovaním sa vytrácalo čaro. Keby ste zažili audio-déja vu, a vzápätí by začal zvuk sekať a opakovať sa na tom istom mieste dookola, kúzlo okamihu by bolo tiež veľmi rýchlo stratené. Asi ako moje tešenie sa na tento film, vďaka skvelému námetu, pre ktorý ma zaujal. Ale v podstate mi nič viac neponúkol. Teda okrem atmosféry, ktorá bola noir ako samotná noc (tentokrát nemyslím Film-Noir, ale farbu). (29.06.2013)

Nebudu předstírat, že jsem intelektuál nadšený z tohoto díla, a raději rovnou přiznám, že jsem primitiv, který se v něm vůbec nezorientoval. Předchůdce Godardova Socialismu si také pohrává s babylonským zmatením, které občas protne totální strnulostí. Až mi zase někdy někdo sdělí, že ve francouzských filmech se nic neděje, budu mít jasno, viděl tento film. Nerada hodnotím filmy, které jsem nepochopila. Tentokrát učiním výjimku ze svého pravidla a tento přeceňovaný film ohodnotím jako všechny ostatní nekoukatelnosti. (28.06.2012)