Loni v Marienbadu

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. (13.03.2011)

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)

60 - 100 %. On je to chvilkama tak trochu i horror, že jo?! Asi každej, kde chce, si v tom může najít ten svůj způsob výkladu, což činí film zajímavým. Výtvarně dokonalý, pro mě dokonale studený, herci taky dokonale studený, snad až na svůdníka a chvilky slabosti ženy, zámeckej park příšerně studenej a ostrý jehlany keřů mluví za vše. Přesto oči od toho neodtrhnete a bavíte se intelektuální Resnaisovou hrou, která může mít až spirituální rozměry, když je tam chcete mít :-). Objektivně asi za 5 hvězd, pro mě vzhledem k mým preferencím spíše za 4, ale nezapomenutelný to je :-)! (05.06.2012)