Loni v Marienbadu

dost těžký film plný živých obrazů umocněných hudebním doprovodem. Děj není podstatný, protože není jasné jestli se vše neodehrává jen v představách, nebo v různých obdobích - hlavně se snaží působit na emoce. Těžký byl protože oči v průběhu filmu těžkly díky opakovaným scénám a replikám, ale ne tolik, abych usnul a zvládnul jsem to do konce. Vizuálně je to hodně příjemné a nechám se překvapit, jestli se k němu budu chtít někdy vrátit a jestli na mě bude působit jinak. Doporučení nemůžu přimo dát, snad jen experimentátorům a nebo poetickým snílkům ;-) Zatím slabší 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.06.2012)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)

Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10 (21.05.2018)

Jednoducho mám rada Resnaisovu hru s pamäťou, jej zavádzaním, čo ovplyvňuje nedôveryhodnosť rozprávača. Viem, je aj veľa iných, ale navyše sa mi páči jeho "vysoká" estetickosť, či ako to nazvať. Na druhej strane, Providence je v smere vrstvenia rozprávačov premakanejšie a Hirošima je Resnais tenkrát poprvé. :). (06.04.2010)

Hneď na začiatok dám na správnu mieru,že film je náročný na porozumenie,čo vidieť na jeden krát, nebude asi stačiť? To môže odradiť súčasných divákov,ktorí na takúto hru si netrúfajú,takpovediac nuda pre nich sa rýchlo dostaví,pre mňa sa jednalo o nový filmový hlavolam,ktorý ma bavil pre ústrednú herečku Delphine Seyrig pre jej melancholický výraz tváre,ktorý vzbudzoval otázky bez odpovedí,samotná štruktúra sa javí väčšinou ako ilúzia alebo sen a kamera účelovo sníma obrazy magickým dojmom,mal som celý čas pocit,že som hypnotizovaný. Alainov snímok z roku 1959,Hirošima moja láska je takisto nejednoduchý,ale zrozumiteľnejší po filmovej stránke,tento je ťažký,zvláštny,mysteriózny,ale podotýkam,že sa mi nestalo počas pozerania to,že by som sa nudil. (06.05.2014)