Miluji tě, miluji tě

Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl. (22.04.2022)

Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime (13.05.2023)

...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. (31.10.2012)

Mnohovrstevný - možná až příliš - film, který mne navzdory prostinké zápletce, která je zde stejně jen berličkou, hodně zaujal spoustou svých výpovědí o světě, o čase, o strachu ze smrti, o relativním vnímání času, a samozřejmě i o kočkách. Protože navzdory všem těm lidským myšlenkám je asi nejsilnější scéna o tom, že nejprve Bůh stvořil kočky, a teprve potom lidi jako sluhy koček, a kolik věcí lidé vymysleli pro pohodlí koček. Jinak k formě - 25 minut sledujeme skutečně jakýsi sci-fi příběh o rekrutování kandidáta a o přenosu zpět v čase, aby se nám pak dostalo mozaikovitého příběhu, který si musíme sami skládat, a který je nejednoznačný jako vztah Claudea s Caterine (mimochodem, cat znamená kočka), protože oni sami nevědí, jestli chtějí být spolu, nebo ne, jestli krátce, nebo nadlouho... prostě jako v životě často nevíte, co chcete (a pokud jde o ženy, také nevědí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou...). Pár hlášek, které se mi líbily a vypsal jsem si je: - sebevražda je dobrá pro zdraví, -plazi a měkkýši vládli této zemi, dokud nebyla vynalezena tahle firma, - proč nejsou žádné hodiny při cestování časem, - radši bych tu žil, než byl pohřbený, - tužka je zvenčí červená, ale píše černě, - dnes jsme odpověděli na dopis, který jsme ještě ani nedostali... Asi se budu muset podívat znovu, abych pochytal všechny myšlenky a jinotaje. Jinak je celkově příběh, ačkoliv podaný zvláštním stylem humoru, občas snad až černého, o depresích, onom strachu ze smrti, pocitech marnosti a vlastní zbytečnosti - ale naštěstí je to pojato s určitou nadějí prozření. (02.12.2023)

Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. (04.09.2020)