Hříšní lidé města pražského

Občas pokulhává atmosféra 20.let minulého století + přespříliš hudby, která jde chvílemi na nervy a někdy ubírá na napětí dané situace + řada epizod neúnosně natahovaných = než někdo něco ze sebe vysouká, než někdo něco udělá apod.- to to trvá!...ale stále koukatelné díky skvělým hercům v čele s Jaroslavem Marvanem. (12.08.2018)

Ačkoliv pánové Sequens a Marek byli komunisté jak řemen, nutno přiznat, že tohle uměli - v podstatě dobová rekonstrukce tehdejších kriminálních případů vychází velmi dobře, i proto, že Sequens natáčel co nejvíce na autentických místech, jež třeba hned po natáčení padla za oběť socialistické výstavbě (zdravíme do Holešovic!). Velmi dobří herci, zajímavé případy, některé dnes již kultovní scény. (30.10.2014)

Kdybychom se rozhodli zahrnout do poněkud obecného pojmu česká detektivní škola zástupce z domácí literatury, tvořilo by ji maximálně deset autorů, jejichž díla přesahují rámec podprůměrného zábavného odpočinkového čtiva. Tak trochu paradoxně k nim zcela nepochybně náleží i spisovatel a scénárista Jiří Marek, pro něhož tento žánr rozhodně nebyl typický. Na sklonku šedesátých let však napsal nejprve několik povídkových cyklů pod názvy Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum starých kriminálních případů, které se téměř vzápětí po značném čtenářském ohlasu objevily i ve scénáristické podobě pro plánovaný třináctidílný seriál Československé televize. Režisér Jiří Sequens měl šťastnou ruku zejména při výběru hlavních hereckých protagonistů. Jaroslav Marvan v roli policejního rady Vacátka mistrně variuje své bručouny s dobrým srdcem, inspektorská dvojice Boušeho a Brůžka vytváří prototypy policejních úředníků, snesitelně servilních k nadřízenému a sympaticky familiárních k příslušníkům tzv. galérky. Ale nejsou to tupí byrokrati: Bouše (Josef Vinklář) je sice trochu směšný ve své buřince, kulatých brýlích a těsném sáčku, ale hýří nápady a nepostrádá intuici; sekundující Brůžek (Josef Bláha) motivuje někdy váhavého Boušeho rozhodností. Čtvrtým ze slavného týmu je starý inspektor Mrázek, ztvárněný mistrovským způsobem Františkem Filipovským, který působí mezi svými mladšími kolegy tak trochu přebytečně, ale jeho postřehy jsou ucelené a prozrazují, že přesluhujícímu penzistovi s nepostradatelnou dýmkou a omluvným pohledem to stále pálí. Zkušenosti, důvtip, mazanost a buldočí vytrvalost uplatnil ve "vlastní" epizodě s názvem Hra. Ostatně, právě jednotlivé epizody nabízejí širokou žánrovou vyhraněnost, od vysloveně komediálních, kam lze zařadit jak defraudantskou romanci Telegram z Neapole, tak bláznivou holešovickou road-movie Kaprova smrt, přes příběhy ryze kriminální, jakým je třebas úvodní Přísaha, až po společensky ožehavá témata, úzce související s dobou a jejími mravy (drogová aféra v Případu lichého střevíce). Ruku v ruce s tím jde znamenitá Liškova hudba, výjimečná už nezaměnitelnou úvodní znělkou, a samozřejmě celá plejáda vynikajících českých herců, kteří se svých rolí zhostili s neskrývaným elánem (Zázvorková, Fialová, Růžičková, Skořepová, Hlaváčová, Sovák, Menšík, Kopecký, Brzobohatý, Landovský, Fišer, Skopeček, Libíček, Satoranský, Hanus, Růžek, Ráž, Holý, Řanda, Neumann, Záhorský, Bek, Kemr a řada dalších). Kromě nesporných tvůrčích kvalit k úspěchu a trvalé oblibě přispěla i skutečnost, že seriál je apolitický. Na poměry první republiky se sice díval někdy až příliš blahosklonně, ale v podstatě v ní personifikoval neoddiskutovatelnou spravedlivost a čistotu masarykovské policie. A lidskost je jedním z hlavních rysů tohoto seriálu, jehož kvalit žádný pozdější projekt obdobného zaměření nedosáhl a patrně již nedosáhne. (21.06.2010)

Herecky famózní, ale scenáristicky a režijně velmi nevyrovnaný a často k smrti nudící krimiseriál natočený koncem 60. let, časově ovšem spadající do doby první republiky, a to někdy téměř organicky, někdy dost pitomě. Liškova hudba je kongeniální, stejně jako titulky -- bez nich by to nebylo ono. Odvázat se, vystoupit z kruhu -- tahle potřeba tvůrcům chyběla a vlastně celý seriál uzavřela do našeho malého, pseudočeskopražského prostředí. Měšťácké koukání pro měšťáčky, nebo spíš ospaléé důchodce. On Jiří Marek nebyl Karel Čapek, že, a ani Josef ne. A Sequens byl poslušně mýdlovitý "režisér". (31.05.2010)

Příliš zapeklité vraždy nehledejte, o to téhle do všech podrobností prvorepublikovou atmosférou načichlou krimi ani nejde. To co Sequensovi bravůrně vyšlo byla atmosféra, správný herecký koktejl a taky "vypálení do obrazovky" v úvodu, které muselo způsobit ve své době nejeden kolaps. Ceněná je taky hudba (Sequens si ji mimochodem vypůjčil do jednoho dílu majora Zemana), jež mistrně mapuje atmosféru. Jakožto bonus je i jiný poměr zločinců než jinde tzv. galérka je opravdu skvostná. Zřejmě i Sequens zažil tvůrčí vrchol ve vzrušené atmosféře Pražského jara. (12.09.2005)