Persona

Kam nedojde intelekt, musí nastoupit pocity. A u Persony to ani jinak nejde. Výrazně nedějový a intelektuálně-emocionální snímek Igmara Bergmana se skvělými výkony Liv Ullman a Bibi Anderson. Pokud bych měl popsat, co jsem při sledování tohoto díla cítil, snad bych to ani nedokázal. Bylo to divné a lákavé. Snad bych mohl částečně přirovnat k předloňské Černé labuti, ovšem jen částečně. Některé surrealistické scény mi naopak připomínaly Andaluského psa. Toto je opět jedno z dramat, které nemá vůbec daleko k hororu, a každý si na něm může najít své. Musím říct, že já byl ve finále spokojen. Ačkoli jsem se na toto drama díval v dost ospalém stavu, nedokázal jsem odtrhnout oči. To se jen tak nestává, klobouk dolů. (10.07.2012)

Počátečních 6 minut, stejně jako podivná vložka ve 45. minutě a podobně obraz na konci se mi nelíbily, přišly mi moc samoúčelné. Jinak ale naše první setkání s Bergmanem dopadlo vcelku dobře. Obrovsky zajímavá studie 2 ženy, která byla více než k zamyšlení, navíc své udělaly i výborné herecké výkony obou hlavních představitelek, navíc tolik rozdílných, že kontrast mezi nimi byl ještě více znatelný. Ale po již zmíněné 45. minutě se film začal citelně měnit a s každou další minutou jsem ho chápal méně a méně, až se mi ho prostě ke konci nepodařilo pobrat. Ale ani mi to tak moc nevadilo, natolik byla Persona záživná, takže celkově hodnotím slabšími 4*. (07.06.2013)

Geniální psychohříčka, která je možná pro někoho nudná, ale určitou skupinu lidí přitahuje právě svou neuchopitelností, nejasností... Nutnost pro všechny milovníky filmu, aby zjistili, zda taky patří do té zvláštní skupiny bergmanofilů, lynchofilů a vůbec milovníků podobných divných filmů. Persona se nedá v běžném smyslu slova pochopit. Dá se jen jaksi vycítit. (16.08.2007)

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] (10.05.2023)

S Personou som sa hodne natrápil. Prvý krát som ju pozeral neskoro v noci a nezadržateľne som pri nej zaspal. Pri opakovanej projekcii som sa snažil pochopiť, čo chce veľký režisér vyjadriť hereckým koncertom dvoch herečiek, nápaditou kamerou a čiernobielym filmovým materiálom. Určite je to pre záujemcov o psychológiu žien zaujímavý a podnetný film, pre mňa však bol málo stráviteľný. Tri hviezdičky mu dám bez problémov, aj keď jeho sledovanie bolo chvíľami problémové. (16.07.2012)