Čas sluhů

Zrození a kariéra jedné zručné manipulátorky ve výborném podání Ivany Chýlkové. Debut Ireny Pavláskové musel v listopadu 1989 vypadat jako zjevení, ale funguje velmi dobře i po třiceti letech. Bohužel autorka ve svobodnějších tvůrčích podmínkách už nikdy nic podobně povedeného nenatočila. A tehdy zároveň debutující kameraman F. A. Brabec si také zaslouží jmenovitě pochválit. (27.07.2019)

Poslední zbytky zahnívajícího socialismu, naroubované na psychologickou vztahovou rošádu. Tuhle nerovnou partii však ovládá vypočítává, chladnokrevná a manipulativní mrcha. Film Čas sluhů je ponurá, odtažitá, krajně chladná freska, plná výborných hereckých výkonů a jedovatých dialogů. Nejde o snímek, jaký by si člověk dopřával každý den, ale má své nezpochybnitelné estetické, filmařské a herecké kvality, které debutující Irena Pavlásková podtrhla až překvapivě vyspělou režií. Ivana Chýlková si roli ženského „satana“ vyloženě užívá a nad osudem postavy, kterou ztvárnil Karel Roden, by člověk zaplakal. Znepokojivý portrét zla, jež bezcitně využívá dobroty ostatních lidí, uvězněných v šedivém panoptiku smutného města. Škoda, že odkaz tohoto neotřelého filmařského počinu tak trochu dehonestuje jeho přímé pokračování, které si paní Pavlásková mohla klidně odpustit. (16.08.2023)

Pavlásková někdy byla schopná napsat životné postavy? A k tomu všemu ještě psychologicky? No zírám, na základě jejích posledních filmů bych si to ani nedokázal představit. Rozhodně se to nevyhnulo jejímu typickému problému vystavět pořádný scénář, takže se tu některé postavy spíš objevují, než že by byly pevnější součástí celku (např. dcera Dany a Milana) a osobně se mi do jejího stylu opět hůř dostávalo, ale naštěstí mě docela rychle ta Danina psychická tyranie a manipulativní hra s muži okolo ní začala brzo bavit a napínalo mě, kam až bude gradovat. Po cestě k finále mě sice zarazilo, že ji nikdo neprohlédl ani v místech, kdy to bylo už víc než zřejmé, ale nejspíš si Dana vybírala muže, kteří by měli strach zasáhnout. Na to jsem taky rychle přistoupil. Zároveň to pro mě má dvě kuriozity - snad první pořádnou roli Ivany Chýlkové, ve které bych ji označil jako skvělou a taky malou roli Helgy Čočkové, ve které mi poprvé nelezla na nervy. Ani u jendoho bych nevěřil, že to někdy zažiju. I přes jisté nedostatky mě to bavilo jak svojí výstavbou scénáře, tak i filmařskými nápady s umístěním zvuku v záběru či hravým střihem tvořícím občasné gagy. Velmi milé překvapení. 4* (12.03.2024)

Bál som sa nesmiernej kŕčovitosti a úvod ma nepresvedčil o opaku. Nakoniec sa však z Času sluhú vykľula uveriteľná psychologická dráma s uveriteľnými scénami zo života. Občas trochu prehnanými, ale to patrí k veci. Príbeh jednej naoko sebavedomej ženy, ktorá je jednoducho iba nešťastná sama so sebou. Chýlkovej premena zo študentskej puťky v dominu je fascinujúca. Páčil sa mi kvázi uťatý záver, dáva priestor na premýšľanie "čo bude ďalej?" a nie je to nič optimistické. Možno Chýlkovej životná úloha. Z Kalouskovej Čas sluhú sme boli kedysi všetci v prdeli. (27.05.2015)

Sametová revoluce tento film trochu zastínila. Díky za revoluci a Pavláskové díky za tento film, hercům za exceletní výkony (Chýlková, Holubová, Roden, Asterová, Etzler a v epizodce s rádiem i Polívka), díky za hudbu (Kalousek a ZOO). Film, na který se nezapomíná. V kině jsem ho viděl v roce 1990 tuším hned dvakrát. Škoda zbytečného pokračování - viz Čas dluhů. (09.07.2008)