První zrádce

Marco Bellocchio, za naprosto nesvědomité, nezodpovědné a bohapusté použití vysokofrekvenční digitální kamery ve snímku o Cosa nostře, který se odehrává od 60. do 90. let, vás odsuzuji k devíti letům veřejně prospěšných prací, během kterých očekávám, že přetočíte noční a interiérové scény tak aby nevypadaly jak natočené na telefon. K volbě snížené sazby trestu jsem přistoupil nejen díky vašemu předchozímu čistému trestnímu rejstříku, ale i kvůli osobnímu obdivu toho, jak jste schopný skrze neokázalé dialogy a absenci patosu vytvořit portrét silného, svébytného člověka, aniž byste z něj vytvořil umělý idol. Výkon trestu počíná tímto dnem. Děkuji. (18.02.2020)

Bellocchio je v osmdesáti podobný ďábel jako sedmasedmdesátiletý Scorsese. První zrádce sice trvá dvě a půl hodiny a je z velké části založen na dialozích, ale jde o tak našlapaný, různorodý a svižně odvyprávěný životopis jednoho „pentita“, že pocitově působí jako lehká devadesátiminutovka. Žádný rozhovor nepůsobí strnule díky tomu, jak živě jsou napsané dialogy a jak Bellocchio zapojuje do hry mizanscénu (zvuky a dění v zadním plánu, různé odrazy, důvtipné vizuální nápady při volbě a snímání lokací). Obejde se přitom bez stylistických ornamentů, v nichž si libuje Sorrentino, jehož Božského film lehce připomíná. Režie je uměřená, vyprávění jde bez zdržujících oklik přímo k věci. První a nejdynamičtější půlhodinu, jejíž konsekvence řeší následné dvě hodiny, tvoří v podstatě jen dlouhý výčet obětí Cosa Nostry. Divák neznalý italské historie (příp. dějin italské mafie) nemá, čeho by se chytil. První zrádce ale není nádherně nekompromisní jen informační přehuštěností (aniž by byl nepřehledný, matoucí nebo těžkopádný), ale také nakládáním s postavami a dost přímočarým zobrazováním násilí a korupce na všech úrovních italské společnosti (což film v pozdější fázi proměňuje z drsného thrilleru v hodně jízlivou satiru). Skoro nikdo není bez viny a nedojde klidu, boj se zločinem je zničující pro jednotlivce i systém a dílčí vítězství nepřinášejí velkou úlevu. Jeden z nejlepších mafiánských filmů posledních let. 90% (21.11.2019)

Opět jsem si potvrdil, že životopisný film je asi nejnudnější žánr. Sledovat osudy Tommase Buscetty mě těžce nebavilo, ten film je úmorně dlouhý, nesmyslně zahlcený postavami, a povětšinou se tam nic neděje. Některé momenty jsou velmi silné, ale jako celek mi to přišlo strašně nepřehledné a nezáživné. Škoda, od filmu od Aerofilms jsem měl větší očekávání (Pierfrancesco Favino na mě navíc před lety udělal dojem ve filmu Suburra a možná pod vlivem toho jsem trochu mylně myslel, že První zrádce bude něco podobného). (16.03.2020)

Že lze prostor kina pro sledování kinematografie něčím nahradit? Ani v nejmenším – jinak by byl divák před začátkem vlastního filmu ochuzen o upoutávku na jiný film: v tomto případě reklama na film „Tenkrát podruhé“ (v orig. „La belle époque“), v němž důchodci vytvoří zážitková agentura ve filmovém studiu svět sedmdesátých let, aby zde mohl prožít svoji první lásku… Také je prokázáno, že Alzheimerova choroba se u starších lidí nejlépe zastavuje jejich umístěním do dobových kulis, původního nábytku jejich mládí, exponováním s jejich vzpomínkami atd… Bellocchio sice ve svém věku jako autor logicky ztratil mnohé ze svého uměleckého ikonoklasmu a formálních invencí, ale nejen, že je stále nad úrovní běžné konvenční kinematografie, kam tento film spadá co do kategorie, ale zároveň funguje jako Bellochiova historická pocta italské filmové belle époque: směs poliziotteschi a italských angažovaných politicko-policejních thrillerů, v rámci nichž stvořil Bellochio jeden ze svých slavných filmů, „Aféra z titulní stránky“ z r. 1972. Italové dodnes dokazují, že americké filmy umějí v Evropě nejlépe oni. (09.12.2019)

Takový životopis / krimi / trojnásobné soudní drama v jednom, které vás hodí do vody a jede. Ani se nerozkoukáte a mafiánské rodiny se začnou vraždit (fakt se asi ani nerozkoukáte - já jsem teda netušil, kdo koho vraždí... ale ani mi to nevadilo. Ty postavy jsou stejně mrtvý... ). Má to spád, protože tohle multi-téma, které je zhuštěné do 150 minut, by vydalo na seriál. Pokud před tímto filmem shlédnete nějaký utahaný "artový" film na festivalu, tak vám tohle přijde jako božská mana akce, takže nemůžu ručit za to, že bych se tak bavil, kdyby tohle nebyl 4. film, který jsem v ten den viděl. [Rakkautta & Anarkiaa 2020] (22.09.2020)