Vlak

VLAK (1965) Johna Frankenheimera patří ke slabším filmům nejvíce uspokojivé dekády v dlouhé kariéře režiséra, Paula Greengrasse své generace. Frankenheimerovým filmům nechybělo zdánlivě nic – velké dramatické a přitom současné látky, společenská angažovanost, velká herecká jména, progresivní styl, kterým J.F. „prodloužil“ své televizní počátky [hlavním cílem je rychle zaujmout, odtud „hlasité“, rychle vyprávěné filmy s výraznými stylistickými efekty typu velkých, rétorických detailů tváří, ostrých úhlů a zoomů] –, ale s odstupem času jeho filmy stárnou společně se svými tématy (platí to i o MANDŽUSKÉM KANDIDÁTOVI, fascinujícím reliktu studené války, mixu paranoii a kabaretu) i oním módním, nadupaným stylem. Frankenheimer byl nezralým, trochu snobským auteurem, který se soustředil více na okamžitý efekt (téma, styl, napětí), než aby látce vtisknul osobitou vnímavost a povýšil ji tak na víc než technicky zručnou sumu ambiciózního námětu a dobrých herců. VLAK se natolik soustředí na ústřední otázku [co je důležitější: umění nebo lidské životy?], že výsledkem je příliš dlouhý, málo napínavý film s nahrubo vytesanými charaktery, redukovanými na svůj postoj. Z toho pramení bizarní závěrečná konfrontace mezi hrdinou a padouchem, v němž samopal v ruce okázale kulhajícího a plebejského Burta Lancastera je více než verbální patos nacistického milovníka umění – o polopatické juxtapozici mrtvých těl a beden se vzácnými obrazy nemluvě. (05.02.2008)

"Normální cesta je past, do níž se chytají důstojníci s nedostatkem iniciativy." Plukovník von Waldheim však rozhodně nedostatkem iniciativy netrpěl a při "strategickém ústupu" se rozhodl přemístit malby mistrů štětce z Francie do německého bezpečí. Je někdo proti? Samozřejmě, že ano. Jsou tu výhybkáři, výpravčí, strojvůdci a posunovači, díky kterým se nacistický milovník umění pořádně nadře. Mně se to tedy dost líbilo, i když jsem kulturní barbar a kvůli žádné malbě, soše ani graffiti bych neriskoval svůj úžasný život. (29.11.2016)

Prvotriedne filmárske remeslo, ktoré mi svojou precíznosťou (a tematickým spojením) pripomenulo Singerovu Valkýru. Strhujúci thriller, ktorý je vďaka chytrému scenáru o krok pred divákom, parádne graduje v napätí, nešetrí na početných a na svoju dobu efektných explóziách, a hlavne disponuje luxusne napísaným i zahraným záporákom Scofieldom. Nekompromisnosť a nacistické povýšenectvo sa u neho stretávajú so slabosťou pre umenie, konkrétne pre obrazy, ktoré chce vlakom previesť z Paríža do Nemecka, a ktoré – jeho slovami – “kus mäsa” v podaní ľudového hrdinu Lancastera nemôže doceniť, takže ani nevie za čo bojuje. John Woo musí tento film milovať. Piata hviezda uniká iba o chlp. (19.02.2011)

Oficiální text distributora by mohl částečně svádět k tomu, že by mohlo jít o odbojářskou agitku plnou hrdinných a neprůstřelných partizánů. Vůbec ne! Odbojáři jsou lidé z masa a kostí, bojují, protože jim nic jiného nezbývá a dopouští se spousty chyb. Němci oproti tomu nejsou bandou vypatlanců, ale uvažují inteligentně a vojensky zkušeně (viz nález mince). Díky tomu je tenhle drsný vlakový thriller s výborným Burtem Lancasterem a neméně skvělým Paulem Scofieldem lepší než jsem čekal. 90%. (19.10.2014)

Je zaujímavé, že pri väčšine týchto starších filmov mi prekáža ich zdĺhavosť. A už si ani nepamätám, či čas v tých časoch bežal pomalšie. Film bol celkom zaujímavý, takmer uveriteľný a takmer bez negatívnych atribútov amerických vojnových filmov. Okrem toho bol veľmi realisticky nakrútený. Pikantné na ňom bolo, že hodnote kradnutých obrazov rozumela iba okrádaná riaditeľka múzea a zahraničný uniformovaný zlodej. Ostatní, ktorí zmarili krádež obrazov, za čo im Nemci zmarili život, nemali žiadnu alebo iba veľmi hmlistú predstavu o "nevyčísliteľnej hodnote obrazov". Paradoxné je, že keď sa Giacomettiho pýtali, či by z horiaceho domu zachránil mačku alebo vzácny obraz, jednoznačne povedal, že mačku. (09.10.2009)