Síla psa

Pokud očekáváte drsné muže, kteří dovedou rychle tasit a přesně střílet, obden se poperou nebo přepadnou nějaký ten dostavník, tak to běžte o dům dál. Ve velmi loudavém tempu sledujeme dva bratry, kteří se starají o rodinný statek a o dobytek uprostřed divočiny. Jeden je klidný, kultivovaný a dobrosrdečný, druhý nepříjemný divoch a pro ostrá slova nejdoucí daleko. Jenže první si na ranč přivede novou (ovdovělou) manželku a jejího syna, který je cokoliv jiného, jen ne honák do drsné americké přírody. Napětí v domácnosti roste, druhý z bratrů totiž z přítomnosti postupně utrápené vetřelkyně (která navíc začne neřízeně chlastat) není nadšený a schyluje se k rodinné tragédii. Jane Campion volí spoustu scén, které ve výsledné podobě asi chtěla mít, ale příběhu nijak nepomáhají, a navíc jsou zatraceně dlouhé a utahané. Potěší ale práce s náladou, odkrývání motivů a zejména herecké výkony. Ale s nějakými filmovými cenami bych byl sakra opatrný. Campion není doslovná, na druhou stranu s emocemi to má na štýru. Dietní tři hvězdy. (21.12.2021)

Cumberbatch je tak strašlivě krutý zmrd, že pálí papírové růže, blbě čumí, trousí rýpavé poznámky, pomalými pohyby si balí jedno cigáro za druhým, dokonce má tolik drzosti, že si píská pochod Radeckého a když jej jednou zčistajasna zahraje na banjo, šokovaná Dunst se nevyhnutelně proměňuje v trosku, neřkuli hnijící zombie. Jednou za půl hodiny se jako dřevěný panák zjeví její manžel, přestože na ranči také žije. A i když milý rančer přece jenom začne projevovat trochu lidského tepla (i "tepla") k něčemu jinému, než k posvátnému sedlu svého dávného guru Bronca, stejně si zaslouží chcípnout na sněť. S touhle tzv. revizí westernu se může jít nejpřeceňovanější žijící režisérka vycpat. (02.12.2021)

Film, ve kterém se na sebe hlavní protagonisté v různých hereckých pozicích a skoro celou dobu potutelně dívají, hudba podporuje celkovou tenzi a jakési neviditelné pnutí a kameraman válí zabíráním panoramat Montany. Mohlo se toho dít hodně, ale nakonec se neudálo vlastně vůbec nic. Nedobře uplácaný film režisérky, která zřejmě chtěla zopakovat křehkost a poetiku z Piana, ale zakomponovat to do drsné westernovské výpravy nefunguje. Oscara nechápu, věřím, že nejeden divák usnul. Skoro se to povedlo i mne. (19.04.2022)

Klíčové slovo: Kalokagatheia. *** Fatálně uhrančivá a přesvědčivá kamera zprostředkuje fyzično a tělesnost a dynamiku ať už krajiny nebo práce či vztahů a emocí a zpředmětňuje pocity, vjemy, prožitky, skrze něž a jedině skrze něž se tu vypráví křišťálově ryzí, anticky jednoduchý a právě tak neřešitelný příběh konfliktu bratrské žárlivosti a synovské lásky, který nedovolí, aby se mezi dvěma výjimečně citlivými a inteligentními muži rozvinul hlubší vztah, protože je beztak částečně projevem slabosti prvního ze ztráty přítele a mistra (a jen možná i milence) a protože právě tu slabost musí druhý v roli zdánlivě slabšího využít a kousnout ze zálohy, věří-li, že je jeho první povinností chránit svou matku, byť tím jde alespoň částečně proti své vlastní přirozenosti a inklinacím. (Je to tedy ještě spíš power of the underdog.) *** Přestože se tu ale obětuje něco výjimečného a zušlechtěného pro něco profánního a prostředního, zároveň je tu každé jablko někudy červivé, a tím odsouzené minout se s ideálem - ať už je tím červem skrytého užírání se ztráta nebo planá naděje, smysl pro povinnost nebo zahořklost či vzdor, talent nebo neschopnost, dobré nebo zatvrzelé srdce, byť nikdo vlastně nemá zlý úmysl - a je tedy nemožné se v nedobrovolném spolužití vyhnout krizi nebo alespoň zabránit tomu, že vyústí v tragédii... nelze z ní vyjít správně a nelze ani rozhodnout, co je dílem osudu a v čem postavy doběhly jejich vlastní nedostatky a slabiny, protože to spolu ve zpětnovazebné smyčce nedělitelně, provázaně souvisí. *** Mistrně je film protkán ústrojnými odkazy do antiky, ať už jde o dramatický oblouk příběhu nebo o náznaky milostných, ač ne nutně homosexuálních náklonností mezi výjimečnými muži jakožto nositeli vyšší kultury, zjemnělé vnímavosti, ale i v principu kalokagatheia - tíhnutí k zušlechtěnosti těla i ducha a k dobru jako nezbytné podmínce pro hlubší chápání skutečné krásy. V principu, jehož vrcholné dosažení je zde postavám, jež pro něj mají cit, tragicky odepřeno. *** Fantastická je tu i hudební složka a celek je prostě omamný. Vizuálně nejvíce strhující film za hodně dlouho a se silným a umně vyprávěným příběhem, který zvolna zákonitě spěje do neodvratitelného finále. *** Tam, kde si dnes filmy hrají na atmosféru podle osvědčené kuchařky, ji tenhle emanuje úplně přirozeně a osobitě. Ari Wegner je vzácně nadaná kameramanka. Ty kopce, stáda tekoucí po hřebenech, ty koně, ty tisíce mikro-duh na srsti ryzáka, chvění jeho kůže pod dotekem mouchy, nenápadné hrátky s perspektivou, s rámováním, snímáním pohybu, doteků, vůní, pachů, tepla či chladu si budu pamatovat velice, velice dlouho a nevidím tenhle snímek naposled. *~ (05.02.2022)

Rozhodně jeden z nejzvláštnějších filmů, co jsem za poslední roky viděl. A že jsem viděl divnejch filmů. Ne, že by Síla psa nějak zásadně narušovala narativní struktury, pokud tím nemyslíme fakt, že je tu víc záběrů přírody než v běžném dokumentu National Geographic. To, čím je snímek Jane Campion zvláštní, je divákem vnímaná ztráta motivické kontinuity, resp. její rozrušování. Jednoduše řečeno: postavám vůbec nevidíme do hlav. To, co herci pronášejí, stejně jako distancovaný způsob herectví, dává divákovi pramálo vodítek k tomu, aby si byl jistý, jaké jsou úmysly a agenda dané postavy. Můžeme se jen domýšlet, co vedlo k tomu, že je Georgův vztah k jeho bratrovi tak napjatý, jestli začala Rose pít kvůli manželovi nebo kvůli Philovu teroru, proč se Phil začne najednou chovat k mladému Peterovi tak otcovsky (a posléze milostně) atd. Jisté je, že nad tím budete přemýšlet. Síla psa je filmovým zážitkem, který lze k máločemu přirovnat. A nutno říct, že si ho užijete jenom, pokud tenhle ultrapomalý film v průběhu nevypnete. (24.01.2022)