Kde je moje tělo?

Kdy naposledy jste si pořádně prohlédli své ruce a zamysleli se nad tím, jak jsou pro vás nezbytné? Kdy naposledy jste za ně pocítili vděčnost? Ať už chcete použít zapalovač, zazvonit na sousedku, pohladit někoho po tváří, odemknout si dveře, utřít si slzy... potřebujete ruce. Po tomto filmu nebudete pár dní vnímat nic jiného. A proto J'ai perdu mon corps patří mezi tu malou hrstku nenápadných filmů, za které jsem vděčná. Není totiž předvídatelný... je netradičně pohlcující. Prolínají se tu dvě provázané příběhové linie : jedna je roztomilá, něžná a dojemná, druhá zas syrová až hororová. Jsou doprovázeny fantasticky uhrančivou a zádumčivou hudbou Dana Levyho. Dohromady to pak celé tvoří jedno velké nezapomenutelné "must see" dílo. (06.02.2020)

+4* Podle traileru dost podivuhodný film a jelikož se o něm docela mluví, tak mi nezbývalo než se na něj taky juknout. Sice je animovaný, ale pro děti rozhodně není. Dokonce ani není moc pro mainstreamové diváky a díky své zvláštní poetické atmosféře si ho vychutná jen omezený okruh lidí. Tím samozřejmě nechci odrazovat případné diváky, jen chci na to upozornit, aby tu nepřibývaly odpady za to, že je to film o ničem a čekali víc pohádky nebo akce. Mě osobně se film líbil a užíval jsem si jemné nuance a podněty, které opravdu působily na více tělesných smyslů než jsem u filmů zvyklý. Rozhodně nezvyklý a originální zážitek, který nezbývá než doporučit dále. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (06.01.2020)

Veľmi podmanivá atmosféra, skvelá hudba a pekný príbeh. Tá ruka mala síce veľmi veľké šťastie, až by som povedal nereálne, ale aj chodiaca ruka nie je moc reálna, takže išlo skôr o vyznenie a pointu ako o nejaké náhody. Koniec ma nechal trochu chladným a film nezakončil svoju cestu pre mňa osobne nejakou emočnou bombou, ale putovanie bolo skvelé. 7,8/10. (05.02.2020)

[2,5*]     Toto ma teda neoslnilo, ani animáciou, ani príbehom, ani sprievodnou hudbou a ani k postavám som si nedokázal vytvoriť nejaký vzťah. A to mám inak takýto typ melancholickej atmosféry celkom rád. Nápad s rukou mi pripadá veľmi divný a to sa zvyčajne divnosti nebránim. Prekážalo mi, že tvorcovia, ktorí animovali pohyb ruky, nemajú zrejme o fyzike ani páru. Celé ma to nechalo chladným, možno až na pár momentov (scénky s dieťaťom). (16.08.2021)

„To nemůže fungovat, mouchy všechno vidí!“ - „To je pravda. Ale neví, že přijdeš ze strany. Zkus to znovu.“ - „Nefunguje to!“ - „Neřekl jsem, že je to lehké. V životě občas i prohráváš.“ A Naoufel těch proher zažil až příliš…Už po chvilce jsem instinktivně věděl, že se mi film bude moc líbit. Už jen to, jak plynule fungují přechody mezi světy ruky/jejího majitele. Překvapila mě i zdařilá, „živoucí“ animace. Scény s rukou (např. útěk, souboj, podvodní dobrodružství či třeba deštník) jsou perfektně zpracované. A Clapin zvládá udělat napínavou scénu i z vyprazdňování popelnice. Ale nejvíc jsem si užíval působivou, hypnotickou a posmutnělou atmosféru (spolu s minimalistickou, ovšem o to lépe pasující hudbou). Při druhém zhlédnutí to bylo ještě silnější. A lépe jsem vzal i konec, u kterého jsem měl napoprvé trochu pochyby. Plný počet. „Improvizace. Něco, co bys neměla dělat, ale udělala jsi to a dostalo tě to jinam…a nelituješ toho. Něco takového.“ - „A pak? Když obelstíš osud, co pak?“ - „Pak? Držíš se, co nejdál. Slepě utíkáš a držíš si palce.“ (25.10.2020)