Sedmá pečeť

Po docela dlouhé době jsem z nezištných důvodů dostal chuť na nějakou starší klasiku a po prolistování mé filmové encyklopedie padla volba na Sedmou pečeť. Není třeba se moc rozepisovat, nechť chválí jiní. Za sebe jen říkám, že se jedná o vynikající Bergmanův film s pochmurnou atmosférou a nadčasovou myšlenkou, který je plný nádherných obrazů zachycených černobílou kamerou. (11.05.2014)

Hodina a půl Bergmana? To zavání svižným myšlenkovým obohacením v neubíjejícím čase, ale ouha, táhne se to šíleně, film mě úspěšně přepínal do úsporného režimu apatie, jak to dokáže jen Tarkovskij, Kurosawa a teď vím, že i Bergman. Filozofický a náboženský obsah je sice neoddiskutovatelný a dobrá, uznám, že i kvalitní, navíc musím ocenit i přirozenost a ladnost s jakou zajímavé otázky vyplývají na povrch, ale osobně jsem si to vůbec neužil a film ve mě svou zvláštní nezáživností a nudností ani nevzbouzel chuť myslet. Zkrátka pokud přemýšlení o bohu, tak Poslední pokušení Krista a pokud rozjímání o smrti, tak raději Lásku a smrt. 5/10 (17.02.2009)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Život je prestávka medzi ničím, počas ktorej hráme všetci partičku šachu so smrťou. Len na nás záleží ako dlho bude trvať a ako naložíme s časom, ktorý si pre seba dokážeme „vyhrať“. Siedma pečať je vo veľa aspektoch unikátny film. Najmä je to však alegória na nikdy nekončiacu ľudskú komédiu o hľadaní zmyslu života a smrti, viery a ateizmu, Boha a Diabla, zasadená do časov keď nikto nevedel, kedy si poň pán čierna smrť príde. Najlepšie scény sú všetky so Sydowom a jeho filmovým sluhom. Najmä postava rytiera zmietajúca sa v základných filozofickoexistenčných otázkach a jej rozhovory so Smrťou ako aj pragmatické životné názory sluhu stoja za zamyslenie. 10/10 (26.08.2005)

(1001) Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi to daleko líp četlo než sledovalo. Co film v mých očích často shazovalo byli herci - působili na mě jako nechtěná parodie napsaných postav. A taky mi trochu vadilo, že to vypadalo, jak kdyby všichni zrovinka přijeli v autobusech na zahradu nějakého zámku, vytahali ven ty svoje herecký serepetičky a dali se do toho. Tenhle dojem já mít nemám. Já si chci myslet, že někomu omylem spadla kamera do středověku. S postupem času se negativní dojmy trochu zmírnily. (18.01.2010)