Země nomádů

Pozor, není to až taková romantika, jak by se z oficiální anotace mohlo zdát. Je to bolestivější, a lepší. *** Prožitkové sociální drama zcela výjimečně - při vší zjevné kritičnosti vůči systému - soustředěné na ryzí krásu bdělosti autentického prožívání svobody, která člověka motivuje, aby si šel po svých, za každou cenu, i když si uvědomuje, že bude příliš vysoká. Buď necháte systém, aby z vás vysával život jako z ostatních víceméně přizpůsobivých, anebo budete živí vyšlapávat stezku, ale budete se po ní plahočit sami a všechny síly padnou na elementární starosti, abyste se udrželi v chodu. A na ten výlučný nenahraditelný pocit plynulého vědomí, že jste naživu. Tertium non datur, ne dnes, ne v tomhle podělaném životě. *** Forma se magicky doplňuje s obsahem, v řazení výjevů, ve striktním střihu, v nesamozřejmosti navazování, propojování i opouštění, v úmornosti repetic, v rytmu, tempu, v postupném nenápadném zrání uvědomění a nakonec i v nemožnosti zastavit se, někde skončit dřív, než ta kára života konečně dohrká. *** Snímek navíc v neokázalém mistrovství omamně stírá hranice mezi poetičností, dokumentárností, řemeslností a autenticitou. *** A vnímavému divákovi tohle nenápadně vybroušené dílo zprostředkovává niterný prožitek života na cestě, nikterak pohodlný a vůbec ne prostý kompromisů a nespravedlivých újem, těžké, nezajištěné, mizerně placené námezdné práce, šizeného jídla z plechovek, sociální i intimní odloučenosti, DIY vyspravování křehkých schránek starých otlučených aut i stále vyčerpanějších a stále houževnatějších a zarytějších těl a myslí, osaměle vedených životů, který si ti lidé nevybírají ani tak jako svůj vysněný způsob bytí ve svobodě, ale k němuž je jako k menšímu zlu časem dotlačily okolnosti prostě proto, že se pro svou povahu nemohou nechat spokojeně uzavřít do konvenčních škatulek a pro nedostatek peněz z nich ani snadno uniknout, a jakožto zneklidňující elementy všude ruší, čeří stojaté vody, chtě nechtě upozorňují, že tahle společnost nejen že není pro všechny, ale že nejspíš není vůbec pro nikoho živého. *** Zdrojem nejsilnějšího účinku je tu silně přítomná a znovu a znovu nenaplňovaná bytostná lidská potřeba patřit, být přijatý a vnímaný, přispívat sebou, a stejně základní lidský nárok nemuset se přitom vzdát autentického bytí, prožívání: i divák si podvědomě přeje, aby už postava Fern našla své místo, klidně i na cestě, třeba v kočovné skupince, ale v nějakém typu ubezpečující stálé blízkosti, sdílení. Cítíme, že si to přeje i Fern, že si to v nitru přeje každý z těch samotářů, když se mezi sebou loučí a ví, že si budou chybět, ale také ví, že jejich samorostlé, příliš dlouho namáhavě vybojovávané specifické způsoby, jak vzdorovat tlakům a cítit a prožívat ty záblesky vzrušující svobody, už nejsou slučitelné, že je složité cesty vytvarovaly do křivolakých tvarů, v nichž by si překáželi, že už je pozdě se na stará kolena přizpůsobovat. Mohou se setkávat v uzlových bodech svých osobních map, opatrně se při dodržování složitých privátních pravidel obdarovávat, ale nakonec vždycky musí skončit u "let go and see you down the road", i když jim to uvnitř trhá srdce. *** I když Fern všechno o své minulosti a motivacích pochopí, i když i její sestra nakonec pochopí a přijme její svébytnost, potřebnost a soupatřičnost, i když se jí otevírají dveře do různých domů, už to nikdy nebudou domovy, nabízejí se od druhých více z jejich děsu před její samotou a z lítosti nad vším, co se nepodařilo přirozeně včas, než z radosti toho, jak do sebe všechno zapadá, protože nezapadá a už nikdy nezapadne a na tomhle vědomí, jež jediné je spojuje, se už nedá stavět spolužití ochočeného s neujařmeným - a Fernina cesta definovaná už nepřeložitelnou životní zkušeností se dál může ubírat jen jediným směrem - do otevřeného neznáma, v pokračujícím vyhnanství, které se jí stalo domovem, ve vzrušujících záblescích svobody na cestě, v ubývání sil a ve stesku po lidech, s nimiž by snad mohla v nějakém jiném čase, snad na nějaké jiné planetě možná utvářet nějakou jinou, z podstaty svobodnější, autentičtější a svému jménu náležitější "společnost". *** Za všimnutí stojí i důraz tvůrkyň na neostrou hranici mezi filmem a žitou skutečností: hlavní postava se na seznam uchazečů o práci zapisuje jako Fern McD, všichni tuláci a tulačky reprezentovali sami sebe, Francis McDormand film spoluprodukovala, stála o to, aby vznikl, a během natáčení si na čtyři měsíce osvojila se vším všudy kočovný život v dodávce... Film navíc přivedl na svět ryze ženský rozhodný záměr (od autorky předlohy, přes scénář, režii, produkci až po představitelky skalních hrdinek), síla ženské odhodlanosti tak opět prostupuje jeho formou i obsahem a nese vzkaz. Ostatně různé ženské postavy ztvárněné v minulosti Francis McDormand nebo předchozí film Chloé Zhao Songs My Brothers Taught Me ukazují na jistou konzistenci a souběžnost v akcentování toho, v čem moderní koncept "společnosti" dlouhodobé tristně selhává. *~ (31.01.2021) (méně) (více)