48 hodin v Paříži

Ennio Morricone bravo, jen hudbu pro scénu s auty bych mu přehrál, je to hrůza. Skvělý dabing Taťány Medvecké, nezvykle Petr Štepánek na Forda a páté kolo u vozu - skvělá Libuška, překvapily i štěky komisaře Maigreta, nadabované Mirkem Moravcem. Asi bych postavy přeobsadil, Emmanuelle Seigner zbytečně moc sexy, Betty Buckley spíš jak americká ministryně zahraničí.. (25.09.2015)

Tak jsem na to kouknul po letech a už to není ono. Začátek je napínavý, ale popravdě mi přijde, že padouši se chovají pitomě a když bych si celou tu jejich akci rozebral, vyjde mi, že jsou všichni břídilové nejvyššího kalibru. Třeba že cennou věc svěříte na letišti v podstatě náhodné holce a nedokážete si tu věc ani holku uhlídat. Ale no tak. Jenže to by nemohla přijít tahle překombinovaná historka, která má své napětí, své skvělé scény (všechny na střeše) i mizerné (celé finále u řeky, neustálé záběry na francouzskou Sochu svobody - jo, Romane, my jsme to pochopili, ty úchyle, tu narážku na ten soudní rozsudek). Morricone se snaží, seč může, ale mně film přišel nakonec chladný, až jsem k postavám nic necítil. To Unknown mi přišel filmařsky líp udělaný. Navíc od zhruba 80. minuty už se to táhne a vymýšlejí se jen další překombinovanosti, snad jen proto, aby se to na ty dvě hodiny natáhlo. Slušná kamera, řemeslo, ale celkově mi to přijde zbytečně odtažité a jen hudbou emoce nenaladíš. Btw - jak to, že doktora nikdo nesháněl z konference ohledně jeho přednášek? (07.07.2019)

Jeho filmy jsou i po letech živě zajímavé, řeč je o Polanského 48 hodinách v Paříži. Židovský tvůrce natočil velmi slušný thriller, ve kterém si dá kardiochirurg Harrison Ford svou poslední klidnou sprchu, po které se leccos změní. Z pařížského hotelu náhle zmizí jeho žena, nikdo mu zrovna moc nevěří, takže se pouští do hledání na vlastní pěst. Výborná práce kameramana odpoutá pozornost i od mírně kostrbatého příběhu, Ford si něco podobného (bezvýchodná situace) vyzkoušel o pár let později v brilantním Uprchlíkovi, Polanski neselhává, atmosféra je zdařilá a tajemná kráska Emmanuelle Seigner (nová žena režisérova života pak zaujala i v brilantním Hořkém měsíci) je ztělesněním někdejších vlhkých snů.. (08.01.2015)

Přikláním se ke straně, která údajnou genialitu tohohle Polanskiho hitchcockovského thrilleru (aspoň zatím) nerozklíčovala, i když za nudu bych to už taky neoznačil. Ford to spolehlivě táhne, Seigner je sexy as hell a jejich pobíhání po Paříži Polanski poskládal z tradičních vděčných scének od návštěv klubů, přes konspirační schůzky v podzemních garážích, po lezení po střechách starých pařížských domů a finále na břehu Seiny. Jen tomu chybí větší drajv - jak prý řekl Polanskimu samotný Ford, spíš než frantic je to moderately disturbed. Ale jasně, že to by neznělo tak efektně. (20.09.2022)

Jako nejúžasnější uživatel této databáze se musím přiznat, že v tomhle případě bych vůbec poprvé v životě Morriconeho hudbu nepoznal. Hodně se zde odlišil od svého typického rukopisu a pokusil se zde diváky přenést do víru francouzského boje s časem. To Polanskiho rukopis byl mnohem zřetelnější. Mých 20 čísel v pozoru během sledování rozhodně nebylo, ale docela se mi film líbil. Harrison Ford si zde střihl příjemnou one man show a mimo jiné ukázal, že muž dovede ustát kopanec do hlavy a současně si zachovat tajemství o velikosti svého mužství přidržením oblečení v místech, která by žádná slušná dívka neměla nadměrně prozkoumávat. Příjemná kriminální naháněčka, ale určitě nic, co by zůstalo zaryté v paměti delší dobu. Když film vynecháte, tak o nic nepřijdete. [65 %] (21.07.2020)