Mlčení

Velmi zvlastni film s nemene zvlastnim rytmem, estetikou, stupnovanymi emocemi, melancholii i formou znazornujici lidskou sexualitu anebo rozdilne vnimani sveta. Bergmanovska intimni psychologicka a napetim pulzujici filmova hypnoza me az prekvapive snadno vtahla do mistrova sveta. Jeden z tech filmu, kde se mozna vyplati o neco mene premyslet a vice citit... (20.01.2016)

Keď som videl Mlčanie po prvý krát, málo čomu som rozumel, iba som vnímal, že je to vážne zamyslenie sa nad problémami, ktoré sme vtedy nepoznali. Ľudia sa hrnuli na film, o ktorom počuli, že sú v ňom erotické scény, dosiaľ na plátne nevidené. A odchádzali sklamaní. Koho vtedy zaujímalo odcudzenie, keď dôležitejšie bolo žiť podľa málo modifikovateľného harmonogramu z jedného dielu Básnikov, zháňať nedostatkový tovar a odcudzenie vnímať ako výmysel ľudí, ktorí už od dobroty nevedia, čo robiť. A po pol storočí už vnímame odcudzenie, ako prirodzenú, normálnu formu niektorých vzťahov. Je to veľmi smutný film, ktorý dlhými zábermi, minimom deja a zvukov núti diváka zamýšľať sa. Kafkovsky absurdná situácia v neznámej rizikovej zemi, kde ľudia vravia nezrozumiteľným jazykom, v hoteli, kde okrem trpaslíkov je iba jeden prestarnutý zriadenec, sa vzťahy dvoch sestier vyhrotia, ako keby chceli kopírovať cudzosť a neprívetivosť krajiny. Vedel som, že obe Bergmanove dvorné herečky spoľahlivo zvládnu svoje party. Ale príjemne ma prekvapil chlapček, ktorý úlohu spojovníka medzi sestrami i obete ich nevraživosti zvládol excelentne. Nemal som problém pridať filmu poslednú hviezdičku. Nie preto, aby som demonštroval, že filmu rozumiem lepšie ako pred pol storočím, ale stále horšie, ako samozvaní bergmanológovia, ale preto, že filmu plné hodnotenie jednoducho patrí. (27.02.2016)

Hercké výkony Bergmanových herců jsou vždy na vysoké úrovni. Beze slov dokáží vyjádřit až neuvěřitelné. Charakter a nejhlubší nitro hrané postavy. Jinak to nebylo ani v Mlčení. Musím chválit i za použité velmi vkusné sexuální scény. Filmová psychologie, kterou mám u Bergmana tak moc ráda, mě ovšem tentokráte nechala chladnější. Mně je bližší samota sester v Šepotech a výkřicích. (07.02.2009)

Bez klíče. Bloudění. Blouznění. Nemožnost, neschopnost promluvy. Rty jsou sevřeny. V cizí zemi, není k nalezení, skutečná, společná řeč rodinné intimity. Bezúspěšné, bezútěšné jsou průniky do ní. Mystérium scén brání v anamnéze její identity. Stíny zalknuta, zanícená je duševní komnata. V ní nenápadně plápolá nenávratná temnota. Hoří a spaluje bytí - nebytí. (20.06.2018)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (01.03.2014)