Asi to ukončím

První hodina je ještě velmi těžko snesitelná, samoúčelně intelektuální dialogy a velmi dlouhá a otravným způsobem bizarní večeře s rodiči jsou tu ještě předkládané příliš normálně, tradičně vypadající vyprávění hraje prim nad Kaufmanovými režijními hrátkami s vnímáním času a prostoru, ale jak otěže nad filmem přebere čistá alegoričnost, už to začne být zajímavé. Ne kdovíjak silně tnoucí do živého, ale aspoň už ne banální. 6/10 (25.09.2020)

Sousloví 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění, přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne. Stále zřetelněji přitom dává najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí. Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - návštěva u rodičů je v podstatě zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat. ___ S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem. 75% (19.09.2020)

Kokos tak toto nie. Zo začiatku to bolo správnym spôsobom divné a nevedeli ste, čo si o neskutočne dlhých dialógových scénach, zmrznutých ovciach a trasúcom sa psovi máte myslieť. Ale boli ste zvedaví, čo z toho vypáli. Postupne, ako sa (134-minútový!) film preklápal do svojej druhej polovice, mi ale bolo jasné, že toto pôjde smerom, ktorý mi robí problémy. Myslím si, že zvládam aj tzv. divné filmy, ale čo je veľa, to je príliš. A ten, kto tu tomu priradil žáner thriller, by sa mal nad sebou zamyslieť. (28.09.2020)

Hehe. Kaufman s diváky dobře vyjebal, hlavně teda s diváky Netflixu. Naservíroval jim film, u kterého musí myslet, aby ho vůbec pobrali a za to ho cením. JAK JSEM FILM POCHOPIL JÁ Dle mojí interpretace se vlastně jedná o úplně jednoduchý příběh odvyprávěný co nejsložitěji. Je jeden pár. On a Ona. On ji veze představit svým rodičům, Ona se s ním chce rozejít a čeká na vhodný moment, kdy mu to říct. Dorazí k Jeho rodičům, při večeři ji jim představuj a v tu chvíli se to pomalu začíná lámat. My nevidíme, co se reálně stalo, vidíme to, co se odehrává v hlavě Jí - především jsou v tom znát její obavy ze stáří a nemoci s tím spojené. Po opuštění domu jeho rodičů se oba vydávají domů. Obě tyhle "road movie" části jsou vlastně tím jediným, co se pevně odehrává v realitě. Ta druhá však končí Její vyřčenou větou Asi to ukončím. V realitě to On slyšel čistě a jasně a oba se pak následně rozešli. Ve filmu to ale On neslyší a místo toho si jedou dát zmrzlinu, ačkoli je zima a dokonce sněhová vánice. Tohle absurdně vtipné intermezzo se postupně metamorfuje do té "divné" (psychologické) roviny snímku, stejně pomalu jako u té první. Ta druhá psychologická část začne s příjezdem do školy, protože od této chvíle se vše odehrává v hlavě toho chlapa. Je tu jediná nedomyšlená scéna, mimo pve které je Ona zavřená v autě, čeká na Něj, ačkoli stále nepřichází a pak se jakýmsi zázrakem dostane ven. To tam je jen pro kontinuitu, v příběhu to ale nemá úděl. Druhá psychologická část se odehrává ve škole, kde starý muž pracuje jako školník. Ten starý muž je On v budoucnosti. Protože je plachý, nikoho si nenašel a sotva si vydělá na živobytí. Tu noc, která je evidentně výročím událostí, které ve filmu vidíme, na to vše smutně při práci vzpomíná a představuje si, jak krásné by to bylo, kdyby to vše dobře dopadlo a Ona neřekla tu památnou větu. Jenže jestli ho nemilovala, nedá se nic dělat a on s tím musel žít do konce života. Jednoduše - Je to o rozpadu jednoho páru z pohledů obou dvou, jenom jeden je v přítomnosti a druhý je v budoucnosti. KONEC MOJÍ INTERPRETACE. Dalo se to teda líp domyslet, ale to není hlavní důvod, proč nejsem spokojený. Ten film je totiž strašně protivný. Části v autě jsou složené jen z nudných (a někdy i zbytečných) dialogů a všechny postavy mi přišly neskutečně otravné a doufal jsem, že se jich zbavím co nejrychleji. Kvůli tomu to mělo slabou atmosféru a celý film mě docela nudil. A i když to není špatně vymyšlené a i když mám tyhle lynchoviny rád, na víc jak slabé 3* to fakt nevidím. To by to nesmělo mít tak iritující postavy. (30.10.2020)

Dokonalý paradox. To neustálé režisérovo přidrzlé obcování s divákovou trpělivostí (snad bych se dokonce ani nebál napsat, že z určitého úhlu pohledu jde vyloženě o znásilňování kulturního zážitku!) se totiž ve finále přetaví v nepopsatelně osvobozující pocit a pokorné pochopení, a zatím nic mi letos nepřineslo tak intenzivní odměnu, jako závěr tohoto klenotu. [Netflix] (22.09.2020)