Šmírák

Peeping Tom by ideálně mohl nabýt tvaru dobrého Hitchcocka, pro mne je však spíše takovým slabším De Palmou. Film mi vůbec nesedl, bezprostřední dojem, kterého jsem po zhlédnutí nabyl, by se dal shrnout do slov "nesympatická, nepříjemná blbost". Snad žádná postava se nechová jako člověk a já nejsem ochoten to akceptovat, ani když přihlédnu ke stáří filmu. Mnoho podobně starých žánrových filmů na neprůstřelnou logiku příliš nehledí (určitě ne tolik jako se vyžaduje dnes), zde to ale přerostlo určitou mez, kterou jsem schopný tolerovat. Jen zauvažujte hned nad tou první návštěvou Helen u Marka - kdo by se proboha choval jako ona? Nikdo! Ne, tohle podle mne zkrátka není povedený film. (23.01.2011)

K tomuto filmu jsem se dostal už před lety, když jsem chodil s jednou fotografkou, která to z bůhvíjakého důvodu chtěla vidět (snad pro profesi titulní postavy). Měl jsem za to, že jsem jeho děj dávno zapomněl, ale už po prvních scénách se mi vše osvěžilo, a měl jsem možnost si tam nově všímat věcí, které mi prve unikly (resp. mám pochybnosti, zda jsem je byl tehdy vůbec schopný evidovat). Těmi věcmi myslím například dva výborné fóry na postavu filmového režiséra nebo nepřehlédnutelnou metafikční rovinu celého filmu (natáčení filmu ve filmu, replika Helen "Viď, že je to jenom film", opakované přechody diegetického zvuku na nediegetický), celým filmem navíc velmi promyšleně prostupuje opakovaný motiv voyeurismu, který tehdy zřejmě ještě nebyl nabobtnalý do tak kolosálních rozměrů jako dnes (na mysli nemám jen současnou všudypřítomnost sledovacích kamer, ale kupříkladu i oblíbený žánr porna à la sex za peníze s neznámou dívkou na ulici natáčený kamerou v ruce muže, který připomene jedna z úvodních scén filmu). Celý film ostatně působí nesmírně cudně, alespoň v té kratší verzi, kterou jsem měl možnost vidět já (v celém filmu není jediný záběr na odhalené ňadro nebo sebemenší náznak krve - možná je to v té delší verzi, ale vzhledem k roku vzniku filmu o tom mám důvodné pochybnosti). Sledování tohoto filmu může vzdáleně připomenout Antonioniho Zvětšeninu, ale opravdu jenom vzdáleně (a to ještě spíše ve smyslu povzdechu, že takové filmy už se dnes netočí), a současného diváka už to asi moc šanci oslovit nemá - osobně jsem se u filmu docela nudil, není ani napínavý, ani strašidelný (nedejbože šokující), ale nelze mu upřít nezpochybnitelné umělecké kvality. Pokud se z toho dnes skutečně stala dávno uznávaná klasika, pak zcela po právu. (27.09.2015)

Zakřiknutý pervertek se snaží natočit jakýsi zvrácený dokument a k tomu potřebuje získat záběr čirého ženského strachu. Toho docílí samozřejmě vražděním, přičemž vše rovnou i točí. Hlavní antihrdina je skvěle zahraný. Už jen to jméno Karlheinz Böhm zní hrozně fritzlovsky. Působí jako plachý homouš, ale jeho zrod (vyrůstání s psychopatickým otcem) dodá patřičné vysvětlení jeho chování. Když navíc začne ta romantická linie, tak mi ho bylo fakt docela líto. Hodně mě bavilo britské prostředí a ten lehký humor, který si utahuje z pokrytectví vážených gentlemanů, kteří rádi lechtivé obrázky, jako všichni ostatní. Film je velice umírněný a není v něm žádná krev, nebo brutalita, ale přesto ve mě dokázal vyvolat strach i napětí. A ten ústřední klavírní motiv měl vyloženě šmrnc. (01.03.2015)

Jak už bylo napsáno, význam a ztvárnění tohoto psychologického filmu o jednom šíleném sadistickém mladém vrahovi, který prožil veliká traumata v dětství, byly doceněny až o mnoho desítek let později. Nicméně, já sám jsem mu nějak na chuť nepřišel ani dnes, no, konečné smýšlení v tomto případě raději tedy nechám na odborném publiku..Neříkám však, že sekvence filmu ve filmu, zvukové disonance, rafinované střihy a jiné triky nebyly na svou dobu dobré..Tehdejší efekt na diváka se jednoduše zdařil. Film stál kariéru hned dva lidi. Carl Boehm, jehož si publikum kdysi zamilovalo jako partnera císařovny Sissi, to pocítil nejvíc. Byla to opravdu velká proměna. (11.05.2006)

Podpis britskej produkcie je u Peeping Tom vidieť najmä na nekonvenčnom prístupe k filmu, aký sa v dobovom Hollywoode nenosil (a nenosí ani doteraz) a hitchcockovsky ladenom motíve trochu utiahnutého, ale inak šarmantného vražedného psychopata s príjemným vystupovaním a zaujímavým vzťahom k ženám... Pri sledovaní som si spomenul práve na Hitchcockove Frenzy, ktoré malo v zásobe podobného antihrdinu, a dokonca sa podobne hralo s divákom, ktorý nevedel, či má voči nemu cítiť odpor alebo mu fandiť. Zatiaľ čo tam bolo rozhodovanie ťažšie, tu som prekvapivo už po pár minútach vrahovi fandil. A nehanbím sa za to. Citlivá drobnokresba jeho postavy sa Powellovi vydarila náramne. Miestami sa z temného thrilleru takmer dostávame až na úroveň psychologickej drámy, potrebnú hĺbku však na to film nemá a ani nepotrebuje, keďže sa koncentruje nielen na vraha, ale aj samotný skutok a obete. Konfrontácia s matkou je mrazivá a je dielom skvelého scenára, ktorý má síce pár mierne naivnejších momentov, ale inak mu nie je čo vytknúť. Zaujímavá je kamera. 60. roky boli obdobím najväčšieho rozmachu televízie v USA a západnej Európe. Kamera sa dostala prakticky všade, množili sa drobné štúdiá. V tomto bode by sa dal film chápať ako metafora dobovej spoločnosti, ktorá chcela stále väčšiu mediálnu prepojenosť a ktorú Mark Lewis pri tvorbe svojho "dokumentu" dovádza na hranicu dokonalosti podobne, ako predtým jeho otec. K tomu nás privádza už úvodná scéna bez zjavného strihu, ktorú natáča sám antihrdina na ručnú kameru. Posledným zaujímavým aspektom filmu (mimo technickej a kameramanskej zručnosti Otta Hellera - ako vraví Matty, viz. scéna s padajúcimi ceruzkami - a hudba Briana Easdalea) je modus operandi, ktorý je až do úplného konca filmu známy len divákovi a samotný Lewis akoby sa podvedome vysmieval polícii tým, že ich natáča tou istou kamerou. Diabolské, nemyslíte? A čo ešte len režisér, v ktorého hlave sa táto myšlienka zrodila... 85% (30.05.2014)