Šmírák

Když jdete o půlnoci na projekci osmačtyřicet let starého hororu, čekáte všelicos. Peeping Tom má opatrná očekávání nenaplnil, zcela se jim vyhnul. Nebyl tak úchylný, ani tak nudný, nebyl dokonce ani tak strašidelný, byl prostě jiný a to způsobem, jenž se mi zamlouvá. Nelze nesrovnávat s jiným psychothrillerem - Psychem, natočeným v témže roce a s podobně nenormálním hrdinou. Psycho ovšem navenek vystupuje mnohem seriózněji a jakkoliv je v něm morbidní humor také přítomen, převládajícím dojmem byl šok. Počínání filmového ostřiče Marka Lewise není tak děsivé jako počínání až za hrob milujícího synáčka Normana Batese možná i z toho důvodu, že jej žene vpřed stejná touha jako každého cinefila: dívat se. Powell neustále otáčí kameru přímo na diváka, na jeho touhu mít všechno zakonzervované na věčné časy a moci se k tomu kdykoliv vrátit. Což JE znepokojující, ale zároveň zvrhle vtipné svým nadhledem – nedává nám Powell symbolicky najevo, proč se sám stal režisérem? Výborným režisérem, když už jsme u toho – umí si vyhrát i s takovými blbůstkoidními záběry jako „tužky padající na zem“ a povýšit je na něco tuze originálního, co si osobně rád ještě párkrát přehraji (na nějaké kopii získané alternativní cestou). Peeping Tom je ojedinělý počin, k němuž se nejlépe hodí slovo, které osobně nemám moc rád (pro jeho nadužívání v socialistických knihách o filmu), ale žádné vhodnější mne nenapadá – progresivní. Co už jiného, když ne naše smrt, by mělo být hodné zaznamenání? 85% (08.07.2008)

Sugestívny úvod je za plných 10: hneď na začiatku špinavé ulice Londýna a vražda prostitútky, prototyp incela ako vrah a všadeprítomná slizká lacná erotika podpultového porna. Chápem, že to urazilo tých, čo odišli po 20 minútach a požadovali koniec kariéry Michaela Powella. Mohli trochu počkať, kým sa z toho vykľuje swinging 60s nuda s topornými zvratmi a Powell si mohol nakrútiť ďalší Čierny narcis alebo Červené črievičky. (08.10.2023)

Michael Powell v roce 1960 poněkud předběhl dobu. Vlastně celá ta konstrukce psychologického thrilleru a filmu o filmu v jednom je nebývale promyšlená. O tom už určitě několik odborníků napsalo knihy. Rozhodně to není běžný film o perverzním vrahovi, a ani mi nepřišel ničím šokující (jen pro kontext: Psycho vzniklo v témže roce). Ve filmu o kameramanovi je samozřejmě propracovaná práce s obrazem, ale za pozornost stojí i hudba (alespoň hlavní klavírní motiv). (30.09.2015)

Jistě zajímavá, ale nepříliš zvládnutá studie nebo spíš sonda do duše vraha posedlého zachycováním strachu. Základním kamenem úrazu je už hlavní postava. Ta spíš než strach vzbuzuje soucit (k čemuž směřuje i důraz na to, jak ke své „nemoci“ přišel), ale budiž, to by vlastně ani tolik nevadilo, alespoň má divák komu fandit. Horší je to ovšem s Markovým titulním představitelem, který skoro pořád zběsile mění výrazy v obličeji a jeho (ne) nápadné, silně chaotické chování místy vyvolává až nechtěný smích. Podobně pak divák reaguje na obdivuhodně domýšlejícího se vyšetřovatele. Jinačí už je to s matkou, jediným alespoň trochu strašidelným prvkem ve filmu (čekání ve tmě), ta (spolu se stylovou vražednou zbraní) je ale na můj vkus trochu málo, takže i přes to, že jsem se nenudil, nemůžu dát více než lepší 3*. (09.09.2015)

K tomuto filmu jsem se dostal už před lety, když jsem chodil s jednou fotografkou, která to z bůhvíjakého důvodu chtěla vidět (snad pro profesi titulní postavy). Měl jsem za to, že jsem jeho děj dávno zapomněl, ale už po prvních scénách se mi vše osvěžilo, a měl jsem možnost si tam nově všímat věcí, které mi prve unikly (resp. mám pochybnosti, zda jsem je byl tehdy vůbec schopný evidovat). Těmi věcmi myslím například dva výborné fóry na postavu filmového režiséra nebo nepřehlédnutelnou metafikční rovinu celého filmu (natáčení filmu ve filmu, replika Helen "Viď, že je to jenom film", opakované přechody diegetického zvuku na nediegetický), celým filmem navíc velmi promyšleně prostupuje opakovaný motiv voyeurismu, který tehdy zřejmě ještě nebyl nabobtnalý do tak kolosálních rozměrů jako dnes (na mysli nemám jen současnou všudypřítomnost sledovacích kamer, ale kupříkladu i oblíbený žánr porna à la sex za peníze s neznámou dívkou na ulici natáčený kamerou v ruce muže, který připomene jedna z úvodních scén filmu). Celý film ostatně působí nesmírně cudně, alespoň v té kratší verzi, kterou jsem měl možnost vidět já (v celém filmu není jediný záběr na odhalené ňadro nebo sebemenší náznak krve - možná je to v té delší verzi, ale vzhledem k roku vzniku filmu o tom mám důvodné pochybnosti). Sledování tohoto filmu může vzdáleně připomenout Antonioniho Zvětšeninu, ale opravdu jenom vzdáleně (a to ještě spíše ve smyslu povzdechu, že takové filmy už se dnes netočí), a současného diváka už to asi moc šanci oslovit nemá - osobně jsem se u filmu docela nudil, není ani napínavý, ani strašidelný (nedejbože šokující), ale nelze mu upřít nezpochybnitelné umělecké kvality. Pokud se z toho dnes skutečně stala dávno uznávaná klasika, pak zcela po právu. (27.09.2015)