Šmírák

Zařazení do žánru horor mi nepřipadá adekvátní. Peeping Tom je spíš - na svou dobu vskutku novátorský – zdařilý psychologický thriller. Jak už zde někdo napsal, tak ani mně nesedla představitelka Helen. Naproti tomu Karlheinz Böhm jako sériový vrah opravdu nahání husí kůži a s přehledem zvládl vzbudit pocit odporu i lítosti. Velmi mě taky přesvědčila originální atmosféra, která nedovolila odtrhnout oči od obrazovky a zařadila tento portrét šílenství a voyeurismu do nadprůměru. Jeho síla šokovat je i po letech pořád znát. Přijde mi proto nefér, že tehdejší publikum i kritika Powellův kontroverzní snímek nemilosrdně odsoudily a talentovaný režisér jím neočekávaně vyřkl ortel smrti nad svou úspěšnou kariérou v Británii. (11.05.2011)

(1001) Výborný film, kterému k tomu, aby se stal černou dírou a pohltil svět, chybí jen velmi málo. Kdyby jen film obsahoval víc takových pasáží, jako když kamera spočine na dívce s poškozeným rtem. To, že například Anna Massey v roli osudové dívky vypadá tak, jak vypadá, a chová se tak, jak se chová, na rozdíl od těch, co to zmiňují jako výtku, vidím jako plus, které spolu s další spoustou detailů dělají z Peeping Toma tak znepokojivý, specificky krásný a svojský svět. ♥ (21.01.2012)

Čiastočne súhlasím s POMOm, že Powell sa až príliš koncentruje na hlavnú postavu (Marka Lewisa) a o to viac sa vzďaľuje náležitým diváckym požiadavkám. Peeping Tom je inak veľmi intímnou štúdiou perverzie a ťažkej traumy z detstva, ktorá sa v jeho (hlavnej postavy) zvláštnych úchylkách a v akejsi zvrátenej zážitkovosti z prednásilnej fázy prejavuje, a ktorou zasieva vlastné túžby a samozvanú moc ovládať svoju bezbrannú obeť. Je voyeurom, ktorý sa stráni okoliu, je nevyrovnaný a stvára prechmaty, implikuje svoju obsesiu v ultra-zničujúcu kadenciu násilia, ktorú si vychutnáva v jedinom okamihu a netrýzni ich ("svoje ženy") celé hodiny. Určite to nie je film, ktorý by bol príjemným a navidomoči sa nečudujem tomu, že mal režisér po následných diváckych ohlasoch problémy. Osobne si myslím, že mierou nedostupnosti je presvedčivý a neústupný v prenesení pocitov na svoju obeť, ktorá razom dýcha a pociťuje živočíšnosť jeho pohnútok, avšak na komplexné východzie body, ktoré by ho charakterizovali viacej smerom navonok a s odstredivosťou viacerých aspektov psychológie, je možno trošku statickejší a schématickejší. Moc sa zdržiava v onej unitárnosti. Umelecky sa pritom v porovnaní s majstrovským Red shoes (nerád sem pletiem iné žánre i tendencie, avšak nedisponuje ani touto ručnosťou kreativity) schádza v nanajvýš tretinových ambíciách... (14.03.2016)

Zaujímavá štúdia mierumilovného vraha žien s narušeným detstvom, ktorý si svoje zločiny zaznamenáva na celuloid a chystá "veľký film". Áčková produkcia s umeleckými ambíciami je perfektne zahraná i nasnímaná, ale režisér Michael Powell sa natoľko koncentruje na ústrednú postavu, až zabúda na diváka. Napätie a šok bohužiaľ absentujú. Možno je to časom, ktorý uplynul od uvedenia filmu. Ale prihliadnuc na dopad Hitchcockových thrillerov na súčasného diváka to Powella neospravedlňuje. (23.04.2003)

Michael Powell v roce 1960 poněkud předběhl dobu. Vlastně celá ta konstrukce psychologického thrilleru a filmu o filmu v jednom je nebývale promyšlená. O tom už určitě několik odborníků napsalo knihy. Rozhodně to není běžný film o perverzním vrahovi, a ani mi nepřišel ničím šokující (jen pro kontext: Psycho vzniklo v témže roce). Ve filmu o kameramanovi je samozřejmě propracovaná práce s obrazem, ale za pozornost stojí i hudba (alespoň hlavní klavírní motiv). (30.09.2015)