Šmírák

Spíš než horror je to další hraná esej o filmu. Těm, kteří jsou přesvědčeni, že Okno do dvora je o voyeurismu, že Zvětšenina je vyjádřením frustrace z nemožnosti konzervovat realitu na film a Vertigo úvahou nad tím, proč před ní dáváme přednost smyšleným ideálům, se Peeping Tom pravděpodobně zalíbí. Jeho hrdina žije filmem. Natáčí ženy kamerou a vraždí je stativem, aby si kompenzoval frustraci z dětství. Film je krásně nasnímaný, navzdory své skandální pověsti neukazuje mordy explicitně a budil ve mně spíš nervozitu než nějaký hmatatelný pocit strachu. Nenudil jsem se, ale ani si nejsem jistý, zda se na Toma někdy podívám znovu. 70% (29.01.2011)

V první řadě musím říct, že moc nechápu zařazení snímku mezi hororové filmy. A nejen tady na databázi. Dost mě překvapuje, že se Zvědavec dostal i do Schneiderovy knihy 101 hororů. Spíš bych to viděl na poctivou krimi ze staré školy. Možná i thriller, ale horor opravdu ne. Jinak se mi film docela líbil. Má to nápad, film je dobře obsazený a hlavně natočený a ani pomalejší tempo vůbec nebylo na škodu. Možná jsem po přečtení obsahu čekal i víc krve a vražd, ale nejsem nespokojen. P.S. Martin Scorsese prý v roce 1979 zaplatil pět tisíc dolarů za zhotovení nové kopie, aby mohl tento snímek představit na filmovém festivalu širšímu okruhu diváků a pomohl snímku vymanit se z kritické obscénní škatulky, kterou měl od svého uvedení. (28.12.2013)

Hysterický rozruch a totální odsouzení kritikou - to je něco, co v případě Šmíráka zároveň naprosto chápu i naprosto nechápu. Ve stejném roce a stejné zemi přece přišlo do kin Hitchcockovo Psycho, kde minimálně slavná scéna ze sprchy je snad brutálnější, než dohromady celý Peeping Tom (kde se neobjeví jediná kapka krve)! Tak proč bylo Psycho vychvalováno a Šmírák všechny tak nepříjemně šokoval? Psycho je po technické stránce bravurní, všechno v něm šlape jak má, aby byl divák co nejvíce napjatý; je to zkrátka taková fantastická učesaná atrakce. Po stránce obsahové jde ovšem o velmi průměrný thriller s bizarní, skoro až groteskně směšnou pointou. Šmírák je pak téměř dokonalým protipólem Psycha - důležitá zde není forma, hlavním úkolem filmu není přinášet geniálně nastříhané scény vražd, ani napínat diváka k prasknutí (proto mi vadí, že velké procento zdejších komentátorů Šmíráka s Hitchcockovými opusy srovnává). Peeping Tom není strašidelným hradem jako jeho úspěšnější kolega, nejde "zvnějšku", ale "zevnitř". Je spíše esejem o voyeurismu, zkoumáním role diváka. V různých obměnách se tu hraje s tématem šmírování, pozorování. Psychopatický otec vystavuje svého syna neustálému pozorování okem kamery, doširoka otevřené oko je také to první, co ve filmu vidíme. Jediný, kdo včas odhalí blížící se nebezpečí je slepá žena, protože lidi neposuzuje zrakem (,,Cítím, že všechno to filmování není zdravé."). Dívky, než jsou zabity, vidí v zrcadle připevněném na vražedné zbrani svůj vlastní obraz v momentu smrti. Což je něco nechutného, perverzního, ale zároveň jaksi podivně vzrušujícího. Vrah Mark při tom své oběti natáčí a my vidíme jejich utrpení přímo jako bychom ho páchali my sami. Jsme v tu chvíli diváky, šmíráky, režiséry nebo vrahy? Neneseme náhodou vždy díl viny za to, nač se díváme? Když si navíc uvědomíme, že Markova otce hraje sám režisér Powell a Marka v dětství Powellův skutečný syn - scény mučení malého synka jsou náhle kvůli přesahům do reality ještě nepříjemnější a provokativnější. Je to celé jen fikce a nebo si režisér tímto filmem sám něco léčí? Šmírák je jistě pomalejší a méně efektní než Psycho. Ale zato je podvratnější, temnější a mnohem více znepokojující. A nejspíš proto byl ve své době odsouzen k zatracení... (Mimochodem - nad to všechno je to také film o absolutní lásce k filmování. Vlastně taková perverznější Americká noc.) (21.02.2016)

Podpis britskej produkcie je u Peeping Tom vidieť najmä na nekonvenčnom prístupe k filmu, aký sa v dobovom Hollywoode nenosil (a nenosí ani doteraz) a hitchcockovsky ladenom motíve trochu utiahnutého, ale inak šarmantného vražedného psychopata s príjemným vystupovaním a zaujímavým vzťahom k ženám... Pri sledovaní som si spomenul práve na Hitchcockove Frenzy, ktoré malo v zásobe podobného antihrdinu, a dokonca sa podobne hralo s divákom, ktorý nevedel, či má voči nemu cítiť odpor alebo mu fandiť. Zatiaľ čo tam bolo rozhodovanie ťažšie, tu som prekvapivo už po pár minútach vrahovi fandil. A nehanbím sa za to. Citlivá drobnokresba jeho postavy sa Powellovi vydarila náramne. Miestami sa z temného thrilleru takmer dostávame až na úroveň psychologickej drámy, potrebnú hĺbku však na to film nemá a ani nepotrebuje, keďže sa koncentruje nielen na vraha, ale aj samotný skutok a obete. Konfrontácia s matkou je mrazivá a je dielom skvelého scenára, ktorý má síce pár mierne naivnejších momentov, ale inak mu nie je čo vytknúť. Zaujímavá je kamera. 60. roky boli obdobím najväčšieho rozmachu televízie v USA a západnej Európe. Kamera sa dostala prakticky všade, množili sa drobné štúdiá. V tomto bode by sa dal film chápať ako metafora dobovej spoločnosti, ktorá chcela stále väčšiu mediálnu prepojenosť a ktorú Mark Lewis pri tvorbe svojho "dokumentu" dovádza na hranicu dokonalosti podobne, ako predtým jeho otec. K tomu nás privádza už úvodná scéna bez zjavného strihu, ktorú natáča sám antihrdina na ručnú kameru. Posledným zaujímavým aspektom filmu (mimo technickej a kameramanskej zručnosti Otta Hellera - ako vraví Matty, viz. scéna s padajúcimi ceruzkami - a hudba Briana Easdalea) je modus operandi, ktorý je až do úplného konca filmu známy len divákovi a samotný Lewis akoby sa podvedome vysmieval polícii tým, že ich natáča tou istou kamerou. Diabolské, nemyslíte? A čo ešte len režisér, v ktorého hlave sa táto myšlienka zrodila... 85% (30.05.2014)

Zaujímavá štúdia mierumilovného vraha žien s narušeným detstvom, ktorý si svoje zločiny zaznamenáva na celuloid a chystá "veľký film". Áčková produkcia s umeleckými ambíciami je perfektne zahraná i nasnímaná, ale režisér Michael Powell sa natoľko koncentruje na ústrednú postavu, až zabúda na diváka. Napätie a šok bohužiaľ absentujú. Možno je to časom, ktorý uplynul od uvedenia filmu. Ale prihliadnuc na dopad Hitchcockových thrillerov na súčasného diváka to Powella neospravedlňuje. (23.04.2003)