Pinocchio
Pinocchio
Pinocchio
Režie:
Matteo GarroneScénář:
Matteo GarroneKamera:
Nicolai BrüelHudba:
Dario MarianelliHrají:
Roberto Benigni, Marine Vacth, Marcello Fonte, Gigi Proietti, Massimiliano Gallo, Rocco Papaleo, Paolo Graziosi, Maurizio Lombardi, Massimo Ceccherini (více)Obsahy(1)
Řezbář Geppetto vychovává oživlou loutku Pinocchia jako vlastního syna. Pinocchio však není zrovna nejvzornější klučina a nechá se lehce svést k rošťárnám, díky nimž prožívá nespočet napínavých dobrodružsví. Jednoho dne je podveden, unesen a honí ho bandité tajemným světem plným neuvěřitelných nestvůr – z břicha obří ryby se přes zemi hraček dostane až na pole zázraků. Podaří se Pinocchiovi uniknout a splnit si svůj sen stát se opravdickým klukem? (Bohemia MP)
(více)Videa (6)
Recenze (59)
Čo viedlo tvorcu Gomory a Dogmana k tomu, aby nakrútil detský film na motívy dôverne známej predlohy, vie snáď len on sám. Každopádne nakrútil absolútne prefabrikovanú verziu známych scén, s nie príliš úchvatným vizuálom a prapodivnými maskami. V tomto smere určite vedie halucinogénne-dadaisticky vytvorená slimáčia žena a ak ste sa tešili na veľrybu, asi budete so šedého-nijakého výsledku sklamaní. Prečo má film pre deti vyše dve hodiny, je ďalším zvláštnym autorským rozhodnutím, ktoré nechápem. Ako dospelý divák, ktorý sa ocitol v kine ako jeden z mála bez detí, to bolo subjektívne dosť utrpenie. Objektívne ale uznávam rozporuplné kvality tohto filmíku a aj to, že ak by som mal vedľa seba dieťa, ktoré Pinocchio baví, bavil by som sa aj ja viac. ()
Zmiešané dojmy, ale skôr podpriemerné. Na jednej strane treba uznať, že po technickej stránke to bolo zvládnuté naozaj precízne, ale akoby to stratilo tú svoju dušu, ktorá z toho vyžarovala v tom starom animovanom Disney prevedení. Proste tomu chýbala tá niekdajšia aura, a mám pocit, že to bolo celé zaobalené do dosť pochmúrneho vizuálu, ktorý pôsobil chtiac nechtiac akosi depresívne. (či to len na mňa?) ()
Mnohí sa dodnes nevylízali z traumy, ktorú im v roku 2002 spôsobil Roberto Benigni Pinocchiom... a už je tu Benigni s Pinocchiom zas! Neuveriteľné. Aj keď uznávam, že často to vyzerá skôr ako nová verzia Ostrova Dr. Moreaua (alebo pokračovanie Tuska od Kevina Smitha). Obesený Pinocchio, gigantický ženský slimák s búdkou zanechávajúci za sebou slizkú stopu, Pinocchio hádžuci veľké kladivo do hlavy malého chlapíka (pardon, cvrčka), zmutované čierne humanoidné zajace nesúce rakvu pre chlapčeka: to sú veci, ktoré len tak z hlavy nedostanete. Som si istý, že mnohí budú šokovaní, znechutení a vulgárni. Myslím si ale, že ak by to robil Terry Gilliam, tak by vraveli o uhrančivej vízii. Takto si z toho robia srandu. ja som niekde uprostred. ()
„Pinocchio” je v podstate výtvorom Majstra Geppetta, chudobného ale priateľského rezbára, ktorý raz dostane akési, špeciálne, magické drevo (dub), aké snáď nemá ani obdoby, lebo po finálnom opracovaní tiež i zázračne ožíva, a to v podobe, meter vysokého, dreveného chlapca, ktorého všetci jednoducho považujú za «burattina» , a práve ten sa čochvíľa vydáva na nepredstaviteľnú vandrovku, so začiatkom, štartom z bábkového divadielka Marioneta, a keďže k tomu má i strašne neposedné, drevené nohy, že nikoho ani poriadne nepočúva, skrátka, nedá si vôbec povedať (je extrémne tvrdohlavý), aby do školy poctivo šiel, kam ho prišiel sám Geppetto odprevadiť, jeho to i napriek tomu najskôr lákalo jednoznačne vidieť svojich kolegovcov, priviazaných na nitiach, kde zrovna upúta riaditeľa Mangiafuocoa, a tak si viac-menej koledoval o to, že tým pádom možno prežije najväčšie dobrodružstvá svojej existencie, ktorá by mohla byť ešte o čosi VIAC, než čím momentálne je... ? Trebárs by sa mohla pričiniť samotná Víla, ktorá už vie, čo mám na mysli, ale pokiaľ k tomu dôjde, bude musieť absolvovať vyčerpávajúcu túru, naprieč celou krajinou, preplnenou množstvom bizarných postavičiek od výmyslu sveta, medzi ktorými sú napríklad extra prefíkaná Líška s Kocúrom... Geppetto, ako oddaný otec, sa taktiež odhodlá vypátrať svojho jediného syna ! Síce sa po dlhom čase konečne znovu stretnú, ale na tom najnepravdepodobnejšom mieste, aké si dokážeme predstaviť. / Videl som vskutku dosť čudný film, v ktorom sa donekonečna opakovalo meno - PINOCCHIO, až to začínalo byť trochu otravné ! V prvom rade je nakrútený naprosto svojským spôsobom, za ktorým si zrejme hrdo stojí taliansky mág Matteo Garrone, ktorý to už miestami preháňal. Dýchala na mňa neuveriteľná atmosféra, ktorá patrí do žánru fantasy. Triky boli voľným okom neviditeľné, a tak sa dostavil určitý pocit spokojnosti, zároveň s tým, že ma nerušil digitálny Pinocchio, myslím si, že sa s ním obstojne popasovali. Masky a výprava sú fantastické. Herci sú tak skvelo zamaskovaní, že ich ani nemáte najmenšiu šancu všetkých spoznať a chodia po takých miestach, čo Capuaniho predstavivosť nakoniec dovolí. Slávny Roberto Benigni síce nemal toľko priestoru, koľko by asi chcel mať, ale v poslednej tretine si to dostatočne vynahradil, i keď hlavnou postavou ani zďaleka nebol. Snímok, najviac, najideálnejší na jedno pozretie, no neľutujem, že som ho videl. ()
Galerie (92)
Photo © 01 Distribution
Zajímavosti (7)
- Maskování na Pinocchia (Federico Ielapi) trvalo vždy tři hodiny. (Stanislaus)
- Pinocchiovi roste nos pokaždé, když zalže. Tento fakt tvůrci opoměli ve scéně, kde Pinocchio lže u soudu o tom, co údajně ukradl. (Candice)
- Roberto Benigni stvárnil v snímku postavu Geppetta a v roku 2002 napísal, režíroval a hral hlavnú úlohu vo filme Pinocchio (2002). (_marduk_)
Záleží, co člověk čeká. Pinocchio byla vždycky divná pohádka, protože to není pohádka. Surové sociální drama o lidech na okraji společnosti, kde chybí snad už jen pohlavní zneužívání dětí, respektive je zde zaměněno za bolestnou přeměnu chlapečků v oslíky, kteří jsou prodáváni na trhu komukoli, na těžkou práci. Příběh s prvky, které dospělý člověk jen tak nedostane z hlavy, jako například oběšení dítěte, surové bití rákoskou učitelem, topení osla v moři, dětská rakev, do které je nutno nějaké dítě dát, osamělost, putování nebezpečným světem, přepadení, podvody, lži, nástrahy a tak dále. V „pohádce“ není radosti a štěstí co by se za nehet vešlo a je zřejmé, že to nebyl ani záměr. Je to sice příběh bezesporu poučný, však svému dítěti bych to v této aktuální formě nepustila. Ale pokud tedy vyřadíme z obecenstva dětského diváka, (ty děcka dneska viděla už všelico, ale tak řekněme šestileté nebo citlivé desetileté dítě bych na to do kina opravdu nevzala), jedná se o vizuálně nevšední podívanou, s krásnou Dariovou hudbou, s kostýmy, triky a parádní výpravou, která pokulhává na zbytečné délce, snímek začne chvílemi nudit, dále jsou otravné neustále opakované fráze a věty, ať už u dvojice zlodějů, nebo vlastně kohokoli, kdo cokoli řekne a třeba slovo Pinocchio zazní asi tři sta krát. Ono to leze na nervy, ne že ne. Roberto Benigni si po vyloženě nepodařené verzi z roku 2002 zahrál tatínka chudého z nejchudších a role tatínků mu prostě mimořádně jdou. Nad ním by se kámen ustrnul. Ztělesnění prosté lásky, velikého srdce i přes hromadu neštěstí, kterou se neustále prohrabává. Z něho to dobré srdce přímo čiší, pohladí po duši i z plátna. Loutka je hezká, obsazení dětí pěkné, odkaz na Karla Zemana zřejmý. Pochmurné, tíživé, nekonečné, přičemž konec náhlý, rychlý, jakoby utnutý. Netuším, jestli by z toho šlo vyrazit víc, mě knižní předloha nikdy nebavila a nějaké ty animáky mi v paměti nechaly jen prodlužující se nos při lhaní. Tohle byl mix Polanského Twista, starších počinů Terryho Gilliama a Tance v temnotách. Matteo Garrone se k tomu postavil čelem a určitě svůj potenciál nepromarnil. Doporučuji se na film připravit, určitě bych do něj nešla v melancholické náladě za upršeného podzimního podvečera, i když… možná jo. Možná zrovna to bude to pravé. Závěrem zajímavost, která se nedávno objevila na sociálních sítích, stránka Kabinetu kuriozit, stran reálného Pinocchia, tedy s dovolením cituji: „Před patnácti lety hledala skupina archeologů poblíž Florencie zbytky etruského osídlení. Koncem prací navštívili místní baziliku San Miniato al Monte, na jejímž dvoře se nachází hrob slavného spisovatele Carla Collodiho (1826-1890) vlastním jménem Carlo Lorenzini. Nedaleko si povšimli malého opuštěného hrobu, očistili náhrobní kámen a četli jméno Pinocchio Sanchez. Požádali tedy o exhumaci ostatků a skutečně nalezli ostatky malého muže s dřevěnými končetinami a nosem, na jedné z protéz nalezli značku se jménem Carlo Bestuldci. Archivy následně odhalily, že pravý Pinocchio se narodil roku 1760 a měřil pouze 130 cm. V osmnácti letech vstoupil spolu s otcem do armády a sloužil zde jako bubeník. Domů se vrátil o patnáct let později jako mrzák – přišel o ruce, nohy i nos. Zde se seznámil s lékařem Carlem Bestuldcim, který pro trpaslíka vyrobil dřevěné protézy. Mladík si přivydělával v místním divadle, kde jej obdivovalo publikum jako provazolezce. Bohužel při jednom z triků ztratil rovnováhu, spadl a se zraněním si nedokázal poradit ani nejlepší lékaři. Později si chudý spisovatel Carlo Collodi, vzpomněl na nešťastného muže jménem Pinocchio, a tak se zrodila pohádka o dřevěném panáčkovi, který chtěl být člověkem. () (méně) (více)