Režie:
David FincherScénář:
Jack FincherKamera:
Erik MesserschmidtHrají:
Gary Oldman, Amanda Seyfried, Lily Collins, Charles Dance, Tom Burke, Joseph Cross, Tuppence Middleton, Leven Rambin, Tom Pelphrey, Arliss Howard (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hollywood 30. let vypadá úplně jinak, když se na něj podíváte očima sarkastického scénáristy a alkoholika H. J. Mankiewicze, který právě dokončuje svého Občana Kanea. (Netflix)
Videa (2)
Recenze (230)
Hořce sžíravé drama o politice, bohatství a právě zvědomovaném vlivu filmových magnátů a jejich poskoků na veřejné mínění. *** A o výjimečných jedincích s pronikavou inteligencí, sociálním cítěním, dobrým srdcem, ostrým jazykem a takovou schopností reflexe, jakou nikdo vlivný nemůže potřebovat, což právě z nich, možných spolehlivých pilířů zdravé společnosti a morálních kompasů žertem krutého a tak obvyklého osudu v dnešním typu společenského zřízení dělá sarkastické oslyšence a téměř samotáře s několika věrnými a kurážnými přáteli, balancující na hraně nevyhnutného sebezničení. Alkoholismus (jako ostatně téměř u každého) není příčinou jejich zvnějšku přivozeného úpadku, ale důsledkem. *** Mankiewicze tu v celém rejstříku téhle polohy naprosto bravurně ztvárnil Gary Oldman. *** A o pletichách, chybách, slabostech, podléhání, výčitkách, zlomených vazech, zpronevěřené odpovědnosti, přebíhání a ne/klidném spaní těch prostředních. *** Občan Kane mě otravoval (ale ještě to po letech jednou zreviduji), dost možná právě pro tu filmem zmiňovanou vivisekci, jíž se z plnokrevné předlohy stal toporný agitační scénář, ale tohle vrstevnaté dílo z doby jeho vzniku mě uspokojuje měrou vrchovatou. *** A taky už si nikdy nespletu Uptona Sinclaira se Sinclairem Lewisem. *** (Na B12, o státním svátku naší rádoby-demokracie.) *~ ()
Zase jednou mi něco připomnělo střední školu. Kolikrát člověk v kavárně přemlouval sám sebe, že ta holka naproti je čupr, ale zpětně si říkal, že možná bejvalo bylo lepší jít na tu matiku... Já v Mankovi chtěl vidět všechno to, co do toho Fincher vložil, fakt že jo. Jenže bych asi buď musel bejt starej jako Občan Kane anebo jezdit s Fincherem na dovolenou, abych to všechno stihnul pochytat. Ocenit můžu tak leda technický provedení, ovšem bavil mě tenhle film asi jako spadlej řetěz na kole. P.S. A ať mi nikdo nevyčítá, že nejsem filmovej fanda; já za Mankem letěl až do Londýna, abych ho viděl v kině. ()
Nie, nie je to žiadna "veľká retronádhera", žiadna vyumelkovaná nápodoba a "fetiš" z dôb niekdajších. Mank je presným opakom prívlastkov, ktoré mu tu mnohí dávajú. Je filmom komplexným, náročným, značne deziluzívnym a v neposlednom rade až šokujúco aktuálnym. Tak, ako (pre mnohých pochopiteľne značne nedivácku, čo je aj dôvodom hodnotenia) ústrednú tému zasadzuje do omnoho širšieho spoločenského a politického kontextu, aj formálne postupy a motívy ktoré preberá ako zo samotného Občana Kanea, tak obecnejšie klasického Hollywoodu len neprejíma, ale používa ich veľmi inventívne a často kontrastne vo vzťahu k svojim predobrazom. To všetko je súčasťou sofistikovaného kritického obrazu systému a priemyslu, v ktorom sa Mankiewiczova pokrútená figúra pohybuje. Je paradoxné, že jeden z najpozoruhodnejších filmov o filme poslednej doby v skutočnosti pojednáva o niečom úplne inom. A práve ostrým strhnutím ružových okuliarov sa vymedzuje voči skutočnému (klamlivému) fetišu, akým je The Artist. Ale vlastne ani neviem, prečo sa tu rozpisujem, keď už všetko perfektne a do detailu napísal Bluntman. Každopádne film, ktorý si ako divák znovu asi tak skoro nepustím, a zároveň vynikajúci Fincher, opakovania ktorého sa z analytického hľadiska už teraz neviem dočkať. P.S.: Príde mi tiež príznačné, že samotný Mank vznikol mimo "továrne na sny", a zároveň s mierou kreatívnej slobody nie nepodobnou voľnej ruke, ktorú kedysi dostal Welles. Produkčné pozadie tak vlastne brilantne dopĺňa celkový kontext a výpoveď snímky. ()
Strašně těžko se mi tento film hodnotí a stále jsem někde mezi 3* a 4*. Jsem velká obdivovatelka Davida Finchera a tenhle film mě uhranul svou vizuálnosti a stylizací. Je to prostě něco úplně jiného a po téhle stránce se filmu nedá nic vytknout. Dokonale vás to přenese do 30. let a celé dvě hodiny jsem vlastně nedokázala odthrnout zrak. Tento film má však jedno ale a pro mě hodně velké ALE. Vůbec mě nezajímaly postavy. Bylo mi úplně jedno, co dělají, nebo co se s nimi stane, myslela jsem si, že budu jasná cílovka filmu, tahle témata o vzniku filmů v zlaté éře Hollywoodu vyloženě miluju, ale tady jsem si u závěrečných titulků uvědomila, žen ten film mi vlastně ve výsledku nedal vůbec nic kromě toho, že jsem sledovala vizuálně podmanivý film s nádherně nasnímanými obrazy. Tohle je jeden z těch filmů, který bude výrazně rozdělovat publikum a já naprosto chápu obě strany - ty nadšené i ty zklamané. ()
Je to hrozně rozporuplné - bezprostředně po projekci jsem byl lehce zklamaný, pak jsem sepisoval obsáhlejší recenzi, během níž to ve mě vyzrálo a možná až moc naivně jsem hledal cinefilní tematické hrátky a podobnosti / variace vůči Občanu Kaneovi - jen aby se mi Mank hned další den až podezřele rychle vytrácel z hlavy. Nevadí mi ani tak to mýtyzování řídké účasti Orsona Wellese na tvorbě scénáře k Občanu Kaneovi, jelikož při hodnocení filmů beztak neberu akurátnost dějinné reflexe nějak extra v potaz, ale jaksi se mi rozpadá původní představa o soudržnosti a ucelenosti vyprávění - Fincher dle mého sice dobře rozvíjí titulní charakter, který v mnohém opravdu kontrastuje s Charlesem Fosterem Kanem (a to ostatně párkrát vyzdvihuje i styl a inscenace některých scén), a podává soustředěný obrázek své doby, ale jednotlivé segmenty jsou prostě trochu nahodile poskládané a posouvají děj málo dopředu. Vedlejší postavy jsou hrozně do počtu a někdy není jasné, co chce autor tou kterou vzpomínkou říci. A na rozdíl od všech svých ostatních filmů, v Mankovi Fincher vůbec nepřekvapí a nestrhává diváka do víru svých psychologických motivů - Mank je totiž více nostalgickým retro obrázkem, který visí v umělecké galerii, kam by asi měli chodit jen opravdu specifičtí obdivovatelé dobových filmových vizí. A přitom vlastně visí mezi novinkami na komerčním Netflixu a jednotlivé tahy štětcem jsou evidentně současné, evokující tehdejší formu opravdu jen svými černobílými barvami. Manka respektuji jako zpestření a kouzelné oživení své doby, z něhož láska k filmovému řemeslu přímo sálá, a mohu čestně prohlásit, že jsem se u něj nenudil ani minutu. Rád se na něj někdy podívám znovu a bez nároků na to, abych v téhle očekávané poctě velkému filmu a složité době za každou cenu NĚCO hledal (což jsem se opravdu snažil a nalhal si, že TO tam je). Potom ho možná docením z úplně jiné perspektivy. S momentálním odstupem ale musím konstatovat, že jsem ještě dva dny nazpět nečekal, že by David Fincher mohl někdy působit takhle neosobně (jakkoli pořád silně a na pohled krásně). ()
Reklama