Hvězdy na čepicích

Na skupině propuštěných a prchajících maďarských vojáků je ukázána celá tragédie občanské války v Rusku. Všichni bojují proti všem, žádný místní velitel si není jistý, kdy ho přepadne a popraví nějaká tlupa, třeba i vlastních. Dále bezbranní civilisté nebo zdravotní sestry v provizorní nemocnici, další oběti války. Zmatek, chaos a zbytečné oběti, takový dojem ve mně tento maďarský film zanechal. (23.04.2017)

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. (19.09.2006)

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec. (30.10.2018)

Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. (21.03.2021)