Hvězdy na čepicích

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)

Film, kde mě kromě (pro Jancsóa typické) vynikající práce s organizací postav v mizanscéně a zobrazováním krutosti udivoval především jakousi „štafetovou“ narativní strukturou. Představil skupinu postav, z nichž jedna je dominantní, ale představovaná natolik stroze, že dlouho trvá, než si k ní lze vybudovat specifičtější divácký vztah... A jakmile k tomu dojde, přijde jiná skupina, která většinu té dosavadní povraždí a s ní i postavu, k níž jsme se doteď tak obtížně propracovávali. „Štafetu“ tak převezme dominantní postava nové skupiny, která ale po čase opět umírá a předá „kolík“ další. Film - který nám při aplikaci terminologického aparátu Murraye Smithe nedovoluje přejít z fáze spojení s postavou do fáze spolčení, respektive vždycky po přechodu do fáze spolčení postavu zlikviduje - tak projde řadou různých prostředí, přičemž relativizuje celý systém rudých/bílých a nejsnáze recipovatelné postavy jsou ty stojící na neutrálních pozicích (tj. především zdravotní sestry). (22.04.2007)

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec. (30.10.2018)

Silnou stránkou filmu je rozmiestnenie a neustály pohyb hercov na scéne (mizanscéna). Táto práca je ozaj precízna a vo veľkých záberoch je radosť sledovať dokonalú organizáciu, v tomto smere napomáha veľmi dobrá kamera. Príbeh sa odohráva v roku 1918 kdesi v strednom Rusku a mapuje hlavne maďarských vojakov zainteresovaných v občianskej vojne červených proti bielym. A hoci je technická kvalita snímku neodškriepiteľná, problémom sú emócie. Síce sa neustále niečo deje, zabitých je tu pomerne veľa, ale rozhodne nečakajte vojnu v pravom slova zmysle, ide skôr o popravy, či hon na utečencov. Práve preto je zarážajúce, že chýba silná emócia, možno je to spôsobené, že príbeh nemá hlavného hrdinu. (08.03.2015)

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. (19.09.2006)