Hvězdy na čepicích

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec. (30.10.2018)

Znáte ten pocit, kdy jste dejme tomu na nějaké hostině, ládujete do sebe jedno skvělé jídlo za druhým, a pak zjišťujete, že vám vlastně ani nechutná, jíte ho jenom tak, protože se vám nechce přestat? Podobný pocit jsem měl při sledování filmu Hvězdy na čepicích. Když byl zabit první člověk, docela to se mnou otřáslo. Ale pak umřel druhý, šestý, třicátý... A když se hodinu a půl neobjevil jiný motiv, než že jedna skupina lidí brutálně pokosí jinou, načež přijde další a zase zamorduje tu předchozí... a tak pořád dokola, už mi byly všechny další oběti prostě ukradené. Říkal jsem si, super, tak jsi ho zabil a co předvedeš dál? Objeví se konečně nějaký příběh, nebo to budou jenom 90minutová jatka? Bohužel, b) je správně. Přes věhlas, který tento film provází musím prohlásit, že už dlouho mi postavy z nějakého filmu nebyly tak lhostejné. A vzhledem k tomu, že se zde odehrává mučení, ponižování a vraždění, není tento pocit asi úplně košér. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kubrickovy Stezky slávy, natočené o deset let dříve, ale vypovídající o absurditě války desetkrát více... Jo, ale kamera je skvělá. (20.04.2011)

Syrovost, zrůdná záliba ve vraždění (nebo čistě nudná rutina?), nesmyslnost války, barva a národnost, které znamenají život či (pozdější) smrt. Třeba takový úděl zdravotních sester, čtvrthodinka na marnou záchranu života nebo závěrečné vykročení s Marseillaisou byly hodně silné scény, ale takových bylo v tomto filmu více. Hvězdy na čepicích je výborný (proti) válečný snímek, který se s divákem neštve a předkládá mu demonstrativní hodinu a půl neustálého zbytečného zabíjení a o tom ostatně válka je. Ke spokojenosti nejvyšší mi ani tolik nechybí větší důraz na děj (nebyl zde tolik potřeba) a absence hlavních postav (několik výraznějších se jich našlo, bohužel často brzo padly) jako spíš nepřehlednost ohledně zařazení k národnosti či barvě (chvílemi jsem nevěděl, zda jde o Rusa či Maďara, o Bílého nebo Rudého). (19.06.2012)

Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. (21.03.2021)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)