Červený drak

Červený drak- první kniha Thomase Harrise, jenž představila světu Hannibala Lectera- se už se jedné adaptace dočkal. Vznikla v roce 1986, jmenovala se Manhunter, režíroval jí Michael Mann a kvůli problému s právy se zde Lecter jmenoval Lecktor. Tato adaptace byla ovšem (naprostým právem) zastíněná skvělým Mlčením jehňátek z roku 1991. V roce 2001 se poté Mlčení jehňátek dočkalo pokračování v podobě Hannibala, o rok později ovšem došlo právě na novou adaptaci Červeného draka. Červený drak přitom předchází událostem Mlčení jehňátek a chronologicky se tak odehrává jako první, jde ale zároveň o poslední film, kde se v roli Lectera představil Anthony Hopkins. Ten se nicméně s rolí Hannibala Lectera rozloučil důstojně a především je Červený drak velmi povedenou záležitostí, která sice nedosahuje kvalit předchozích dvou filmů s Hopkinsovým Hannibalem, konečně ovšem dorazila povedená adaptace tohoto románu. Jestli má Červený drak z roku 1986 něco lepšího než Červený drak z roku 2002, je to určitě režie- místo Michaela Manna druhé zpracování Červeného draka režíroval Brett Ratner, což je takový ten typ tvůrce bez výrazného tvůrčího přístupu a především měl před Červeným drakem zkušenost pouze s prvními dvěma díly Křižovatky smrti a komedií Otec rodiny. Přesto se ovšem Ratnerovi podařilo natočit důstojný závěr trilogie, kdy to vše ovšem spočívá v tom, že se Ratner snaží do jisté míry napodobit přístup Jonathana Demmea k Mlčení jehňátek. Je to poznat především v tom, že se Ratner snaží podobně jako Demme zachytit v detailech obličeje postav. Přitom všem to ovšem celé opět působí jinak, stejně jako když se v rámci Hannibala s nástupem Ridleyho Scotta na režijní židli změnil tvůrčí přístup. Ratner je ale pořád v případě Červeného draka očividně spíše rutinní režisér. Obě zpracování Červeného draka ale mají něco společného- Dante Spinottiho. U prvního Červeného draka přitom mezi největší kladné stránky patřila právě vizuální stránka. I v případě druhého Červeného draka je vizuální stránka velice podařená, přičemž se ovšem Spinotti nemůže opřít o filmaře, který by měl takový vizuální cit, jaký měl právě Mann. Právě Spinotti tak ve finále může za to, že Červený drak vypadá tak vizuálně úchvatně, přičemž by nešlo o vizuální kopírku původního Červeného draka. Červený drak ovšem výborně pracuje s atmosférou a především má mnohem lepší scénář než Mannův Červený drak. Může za to návrat scenáristy Teda Tallyho, který se po Mlčení jehňátek vrátil k psacímu stroji a napsal opět výtečnou adaptaci Harrisova románu, kdy se opět daří vystihnout atmosféru románu, film se knižní předlohy drží velmi věrně a lehké změny jsou opět využité skvěle. Po vzoru Mlčení jehňátek především Tally dokáže skvěle vykreslit jednotlivé charaktery a jejich minulost, přičemž ale nutně nedbá na veškeré detaily z nich a přesto se mu daří postavy bravurně vykreslit. Nejvíc je to poznat na hlavním záporákovi- Ralph Fiennes válí v roli Francise Dolarhydea. Jeho vynikající ztvárnění schizofrenního vraha, jenž je doprovázen vnitřním hlasem Červeného draka (slavného obrazu Williama Blakea, který též v příběhu sehrává klíčovou roli) se naprosto vyrovná výkonu Teda Levina v roli Buffalo Billa z Mlčení jehňátek, Fiennes má ale oproti Levinovi podstatně více prostoru a má tu navíc jednu podstatnou linku- jeho romance se slepou Rebou McClaneovou je tu prodaná mnohem lépe, než v případě Manhuntera a to i díky silnému výkonu Emily Watson. Právě vztah s Rebou je v porozumění charakteru Dolarhydea naprosto zásadní, protože se ve vztahu s Rebou snaží Dolarhyde potlačit své vražedné choutky, což z tohohle protivníka dělá mnohem komplexnější charakter než pouhého šíleného zabijáka. Fiennes navíc dokáže, aby z jeho Dolarhydea šla nepříjemná atmosféra a jde o výkon, který se téměř vyrovná výkonu Anthonyho Hopkinse. Hopkins je jako Lecter nadále výtečný, háček dost možná tkví pouze v tom, že třetím filmem už Hopkinsův Lecter definitivně něco ztrácí na své výjimečnosti. Hopkins ale nikdy jako Lecter nespadne do karikaturní polohy, přičemž má navíc kliku v tom, že je v rámci celé trilogie v tomto filmu důležitý vlastně nejméně a po vzoru Mlčení jehňátek vlastně funguje jako takový konzultant. Díky zasazení události před Mlčení jehňátek dává film příležitost předvést, proč Lecter tolik nenáviděl pobyt v Baltimorské věznici, jak fungoval před svým zatčením a především se ukáže, jak vlastně Hannibal skončil za mřížemi. Edward Norton jako Will Graham nahrazuje postavu Clarice Starlingové a Graham se tak konečně dočkává výtečného ztvárnění. Norton není William Petersen a dostává své pověsti fenomenálního herce. Jakožto protagonista je Nortonův Graham výtečný a Norton má zde možnost předvést svůj výrazný herecký talent, přičemž jeho scény s Hannibalem Lecterem jsou výtečné. Setkání těchto dvou ikonických herců a dvou mužů, kteří se málem navzájem zabili je výtečná, přesto se úplně nevyrovnají dialogovým konfrontacím Hannibala a Starlingové. Právě i kvůli trochu méně zajímavému tvůrčímu vedení za kamerou. Harvey Keitel je Jack Crawford velmi dobrý, Philip Seymour Hoffman jako Freddy Lounds je fajn, přičemž ovšem v rámci své kariéry předvádí jeden ze svých usedlejších výkonů a Mary-Louise Parker jako Grahamova žena je též velmi dobrá. Potěší i návrat Anthonyho Healda v roli Fredericka Chiltona, jehož konflikt s Hannibalem v následujícím filmu dostává své vysvětlení, háček je ovšem v tom, že v závěrečném momentu tak trochu nefunguje kontinuita. Ale samotný háček tkví už dost možná v tom, že je Hopkins najednou o 10 let starší, přičemž problém je v tomhle ohledu zcela jasný. Celkově ovšem potěší právě tyhle pojítka s dalšími Hannibalovými filmy. Červený drak je důstojnou tečkou za jednou érou s Anthony Hopkinsem coby Hannibalem Lecterem. Ratner bohužel není Jonathan Demme a ani Ridley Scott, přesto se mu ale podaří vybudovat kvalitní thrillerovou atmosféru a jeho lehké přiživení se na přístupu Jonathana Demmea má v tomhle filmu dobrý účinek. Zároveň má Červený drak výtečné obsazení, bravurní scénář, který výtečně adaptuje knižní předlohu a vymazlený vizuál. Problém je tak pouze v tom, že je Červený drak o level slabší než jeho dva předchůdci, Ratner je skutečně pouze slušný řemeslník a celkově Červenému drakovi chybí něco, co by ho udělalo totálně výjimečným. Přesto jde o povedenou rozlučku s Hopkinsem v jeho nejslavnější roli, která rozhodně nedělá své románové předloze ostudu. Naopak dorazila ta lepší adaptace Červeného draka, která má jen smůlu v tom, že navazuje na dva výtečné filmy. Ale pořád jde o velmi dobrý snímek, který velmi dobře funguje i po více zhlédnutích. Jen ten Hopkinsův copánek v úvodních scénách je už tak trochu moc........... (28.02.2021) (méně) (více)