John Wick: Kapitola 4

Sice už trochu recyklující, ale pořád zábavná akční pecka bez jediného nudného místa i v takřka tříhodinové stopáži. A s prozatím nejhezčím zakončením ze všech dílů série. Bill Skarsgård ukázkovým buržoázním záporákem, Donnie Yen první vedlejší postavou série, která se vyrovná Wickovi a současně není jednorozměrným padouchem. RPG záběry v místnostech ze shora pecka, jízdu v protisměru na kruháči kolem pařížského Vítězného oblouku bych ale z Mission: Impossible nepřebíral, protože to táto stejně vysoce stojící série nemá za potřeby. Větší míra nadhledu (rádio hitovky z Eiffelovky, dlouhý pád ze schodů) při té předimenzovanosti všeho více než potěšila. Výprava samozřejmě opět koulervoucí. Mladou Japonku Rinu Sawayama doufám uvidíme i v pětce. (03.04.2023)

Vrchol. I při skoro tříhodinové stopáži Kapitola 4 skvěle baví, čemuž pomáhá větší nadhled, pestřejší akce v zajímavějším prostředí (Vítězný oblouk, schody) a nové postavy (buddy/padouch Donnie Yen, frackovitý Bill Skarsgård nebo k nepoznání namaskovaný Scott Adkins). S dalším dílem už bych byl opatrný - mělo by se skončit v nejlepším. Tohle si rád v kině zopakuju. (26.03.2023)

Čtvrtý "John Wick" je v rámci akčního žánru vybroušená dokonalost. Tato pečlivě sestavená gurmánská lahůdka dokáže současně vyvolávat fyzicky intenzivní reakce i ryzí rozkoš z kreativity a nápaditosti zdejší choreografie. Moment, kdy si Wick přehodí přes krk nunčaky, představuje takové to uvědomění si, že jste právě svědky dokonalosti - něco jako když poprvé vědoucně pohlédnete na plátno od van Gogha, necháte se obestoupit hudbou Bacha, nebo vidíte, jak zvedá obočí The Rock. Já bláhový a malověrný jsem pak na chvíli zapochyboval, jestli po tom ještě mají tvůrci něco dalšího v rukávu. Ale když se nad hrdinu s brokovnicí se zápalnými náboji vznese kamera, explodovala mi hlava. Tady se odděluje zrno od plev. Čtvrtý "John Wick" představuje grandiózní erupci geniality, talentu a osvícenosti. Jeho tvůrci tu současně vzdávají hold veškeré předchozí tradici filmových bojových umění a jejím velikánům - od Bruce Leeho přes Sammo Hunga po Zatóičiho. Ale právě že namísto plytkého napodobování či fanboyovského odkazování si ze vzorů a předchůdců staví mety, které chtějí překonávat - nikoli však arogantně, nýbrž láskyplně a s úctou. Ohromným aktivem série zůstává Keanu Reeves, především díky rokům levelování a ochotě učit se nové věci. Choreografové tak dostávají na hraní nevídaně tvárného představitele, s nímž mohou nejen variovat jeho již osvojené dovednosti, ale také mu stanovovat nové výzvy. Podobně je to pak i s dalšími představiteli zvučných jmen. Jiné velkolepé ansámblové akčňáky minulosti - např. "Expendables" či "Rychle a zběsile" - si vystačily s tím, že jen po vzoru wrestlingových exhibic proti sobě postavily hvězdná jména a nechaly je předvádět své ikonické frajeřinky z jiných bijáků. Oproti tomu Stahelského tým vezme Hiroyukiho Sanadu, Donnieho Yena, Scotta Adkinse, Marko Zarora i Shamiera Andersona a každého přetvoří v rozkošně svébytnou postavu, která jim dává prostor zužitkovat jejich fyzické přednosti, navázat na nějakou klasickou tradici či ikonu a navíc se i vyblbnout herecky. Čtvrtý díl navíc vyloženě skvostně využívá vlastní komiksově přepálený svět série s jeho kontrastní barevnou paletou, zbrojním someliérstvím, stylovými fetiši a nadreálně mramorizovanými klišé. Tohle "Panství Downton" s kung-fu a bouchačkami má kořeny zapuštěné do patetických esencí žánrovek, sahajících od melancholických krimi Jeana-Pierra Melvilla přes heroic bloodshed bijáky Johna Woo i samurajská dramata Masakiho Kobajašiho až po postmoderní coolness Cowboye Bebopa. "John Wick 4" se při tom dalece vyhýbá velkohubému eklektickému exhibicionismu v duchu Quentina Tarantina. Jako pravý mistr bojových umění pokorně přiznává své mistry, jejichž bravura jej samotného dovedla k tomu, aby ustanovil nový vrchol akčního žánru. (10.04.2023)

John Wick 4 je dlouhej jak písnička od Meat Loafa a táhne se jak žabí hlen. Ovšem jakmile dojde na akci, zařadí forsáž. Naprosto nejlepší je intermezzo se Scottem Adkinsem, kterej skládá hold Sammo Hungovi a trousí hlášky skoro jako Joe Hallenbeck. Tuhle berlínskou etudu jsem si vyloženě vychutnal. V závěsu se drží akce u Vítězného oblouku v Paříži, která byla taky naprosto bezchybná. Zbytek akce je naprosto v pohodě, ale kromě délky a spousty filosofických keců, který mi místy přišly jako ze série Rychle a zběsile, mě tam dost štvala i ta neuvěřitelnost toho, co všechno byl Wick schopen přežít. Nad tím by žasli i Mokří banditi. :) Podtrženo, sečteno - dalo se to ukoukat, ale vracet se už časem asi budu jen ke dvěma výše jmenovaným scénám. Silnější tři hvězdy to jistí, nicméně žádné pokračování už ke štěstí nepotřebuju. (25.03.2023)