Hraje skupina Spinal Tap

Vlastně dost chytrá parodie o stereotypech v metalu a populární hudbě vůbec, ve které najdete i několik dobrých narážek na skutečné situace (byla Jeanie Yoko? Vsadil bych si na to). Bavilo mě od začátku do konce, některé texty jsou geniální a u scén s Nigelovými kytarami jsem pravidelně slintal. A samozřejmě, aparáty Marshall s možností vohulit to až na 11, to je přesně to, co bych od nejhlučnější kapely Anglie čekal! (22.05.2016)

Comin' live, direct from hell... Spinal Tap! David St Hubbins! Derek Smalls! Mick Shrimpton! Viv Savage! Nigel Tufnel! Spinal Tap byla ta nejhlučnější heavy metalová skupina pod sluncem a tohle je rockument jenom a pouze o ní! Tihle borci to skutečně uměli rozjet (jako jediní měli aparaturu nastavitelnou až na jedenáct!), jejich vystoupení nepostrádala moment překvapení (jakým může být třeba nečekaný zjev napodobeniny Stonehenge) a úžasná sóla (Nigel zahraje na kytaru třeba i houslemi). Historie skupiny je velice poutavá, celkem se v ní vystřídalo 37 členů, mnozí zemřeli za nevyjasněných okolností („udusil se zvratky, ale ne svými, vlastně se nikdy nezjistilo čí to byly zvratky“), své první duchaplné songy prezentovali její členové již počátkem 60. let („You know what I want. You know what I need. Or maybe you don't“) a pokud na ně v letech osmdesátých přišlo desetkrát méně lidí než v dobách největší slávy, pak jedině z důvodu jisté vyhraněnosti – nebudou přeci pořád hrát pro masy. V rockumentu mimo jiné uvidíte a uslyšíte rozhovory s jednotlivými členy, kteří se prezentují jako opravdoví myslitelé (- What does the end feel like? - It's like saying when you try to extrapolate the end of the universe. If the universe is indeed infinite, then what does that mean?), ukázky z jejich úžasných vystoupení, kde publikum rozpalují v patřičně nevkusných elasťácích a na závěr vás čeká pár mouder do života (- If I were to ask you your philosophy of life or your creed, what would that be? - Have a good time all the time.). Pokud by vám snad někdo tvrdil, že podobná skupina nikdy neexistovala, nevěřte mu, Spinal Tap je stále žijící legenda! 85% (15.02.2007)

Je dost zajímavé, že když se Petr Zelenka tímhle filmem inspiroval, tak v případě Mňágy ho dokonce dokázal překonat a v případě Roku ďábla ho zase dokázal viditelně vykrádat. Originál bych tedy řadil někam doprostřed, ale určitě mě to víc bavilo než naopak a to i přes to, že ze songů, které zde zazní, mě nějak zaujaly snad jen dva. Nebylo to teda úplně dokonalé a nemá to vychytané všechny mouchy, ale dobře jsem se bavil i tak, rychle mi to utíkalo, dobrých nápadů tu bylo dost a obecně mi je žánr mockumentary sympatický, když je dobře podán a to tady určitě je. Je to taková docela chytrá parodie, jaké už vlastně nevznikají, jen mi tedy je stále sympatičtější Zelenkova Mňága, kde byl tenhle styl využit na reálně existující kapele. Slabé 4* (07.05.2023)

Ten hudební styl úplně nebyl mým šálkem kávy a nad texty písní jsem víc kroutil hlavou, než že by mě rozesmály, ale to by mi ani nevadilo, když jsem během více hudebních vystoupení dokázal patřičně zpozornět. Nemám problém věřit, že tato mystifikační komedie mohla být v americkém mainstreamu v oné době menším zjevením, že spustila podobný typ dokumentárně laděných filmů s fiktivním příběhem různých kapel a mohla inspirovat další tvůrce po celém světě včetně Petra Zelenky, jehož Mňága – Happy End mě nesmírně pobavil. Tady jsem se pákrát zasmál, u dvou scén i nahlas, ale těch povedených vtípků zas tak moc nebylo a víc, než humorem (o který spolu s mystifikací režisérovi zřejmě šlo nejvíc) mě film upoutal autentickou atmosférou hudebních zkoušek a zákulisního pohledu do chodu hudební kapely. Ta iluze hudebního dokumentu, jenž je tady coby žánr parodován, se povedla a funguje, jen prostě na celovečerní stopáž sama o sobě už po letech nevystačí. Souhlasit musím s těmi, kteří píší, že na Spinal Tap už mezitím napadl kus prachu. Zbyla přelomová vlašťovka subžánru, která možná byla jedna z prvních, často se zmiňuje v různých filmových přehledech, ale u níž mám zároveň pocit, že stihla být již překonána daleko lépe a vtipněji zpracovaným prvotním nápadem, třeba pro našince zmíněným Zelenkou. [60%] (01.04.2023)

Myslel som, že najnebezpečnejšie povolanie na svete je rybár na aljaške. Ale kdeže, byť bubeníkom v kapele Spinal tap zaručuje 100% úmrtnosť. Ale aspoň si užijete zopár dobrých koncertov a nedožijete sa jej úpadku. Našťastie majú v Japonsku radi sex na farmách. Mám pocit, že sa po pozretí tohto mystifikačného dokumentu poučili Bon Jovi, Kiss, Europe, Poison, alebo Van Halen, akou cestou sa hudobne neuberať, ako trafiť včas na pódium, ako vychytať technické muchy na pódiu a ako sa vyhnúť ponorkovým problémom s ostatnými členmi kapely. Pokiaľ máte kapelu, na ktorú kedysi chodilo 150 ľudí a dnes je to už iba 15 v pondelok v Randali, neznamená to, že strácate popularitu, ale že je vaše publikum viac selektívne. Takže hlavu hore, určite to nie je váš koniec, pretože vesmír je nekonečný! (18.12.2012)