Když Harry potkal Sally

Když si chce člověk odpočinout u filmu, ideální je romantická komedie. Dnešní zástupci tohoto žánru jsou bohužel dost často bezduchá a tupá dílka, na která většinou nemám nervy, proto lovím ve starých dobrých vodách. A ideální romantická komedie, která z vás neždíme potoky slz, která naplňuje obě slova z názvu svého žánru - romantika, komedie (čili se smějete), je právě film Když Harry potkal Sally. Navrch má film uvěřitelný a dobrý scénář, roztomilou Meg Ryan a z filmu čišící inteligenci, ne hloupost. Klasika, jak má být. (19.04.2012)

„Ako to myslíš, že predstierala orgazmus? U mňa ho žiadna nikdy nepredstierala.“ – „To si len myslíš.“ – „Nie, je to pravda.“ – „Pozri sa, väčšina mužov si myslí, že ich partnerka orgazmus nikdy nepredstierala a väčšina žien ho sem-tam predstiera. Tak si to vyrátaj.“ Človeče, to bolo. Tento film som obchádzal viac, ako 20 rokov. Na vlastnú škodu. Chvíľku som zostal zaskočený z „mladistvej vlasatej verzie“ (masky sú také dobré, až som si myslel, že obe postavy hrajú úplne iní herci) oboch hrdinoch (fantastický Billy Crystal, fantastická Meg Ryan). Ale už prvá minúta jazdy autom ma dostala fantastickými dialógmi („Neznášam tie tvoje reči. Znie to ako kompliment, ale je to urážka.“), fantastickými hláškami („Moji známi tak skoro nevolajú.“), skvelým hereckým obsadením (oba páriky, režisérova mama, „starčekovia“) a scenárom so zaujímavými myšlienkami (dokáže byť muž priateľ so ženou, ak ho vyložene fyzicky neodpudzuje?). Vynikajúci príbeh scenáristky Nory Ephron (neskôr režírovala romantické klasiky BEZSENNÉ NOCI V SEATTLI, MICHAEL či LÁSKA CEZ INTERNET) a výborná réžia kedysi takého skvelého Roba Reinera (PRI MNE STOJ!, MISERY NECHCE ZOMRIEŤ, ZOPÁR SPRÁVNCH CHLAPOV) ma odrovnali, z parádnych dialógov som bol hodinu vyškerený ako slniečko na hnoji a koniec je presne taký, aký má byť (ja som tušil, že celé je to o čokoládovej poleve). Už viem, prečo ma väčšina romantických komédií nebaví. Nie sú dobré. (26.03.2010)

No cekal jsem neco mezi nejlepsi romantickou komedii a Neco na te Mary je a nedostal jsem ani jedno. Coz ale neznamena, ze by se nejednalo o paradni romantickou komedii. Prvnich cca 75 minut je totiz absolutne perfektnich. Crystal ze svejma zivotnima moudrama a trochu naivne pusobici Ryan se vzdy potkaj, pokecaj a pohadaj, pak se sprateli a zase jen kecaj. Jenze ty dialogy jsou naprosto perfektni, nektery jak kdyby vypadli od Woodyho Allena a v podani super sympatickyho Crystala a Ryan se na to skvele kouka. Navic jejich starnuti je udelany docela slusne, celej film prijemne odsejpa a ma pohodovou atmosferu. Proste jsem byl presvedcenej, ze skutecne koukam na jednu z nejlepsich romantickejch komedii, navic s ne uplne stoprocentne typickym scenarem podobnejch filmu. Bohuzel si to tvuci zkazi poslednima 20 minutama, kdy se to zvrhne v naprosto tuctovou romantarnu s naprosto tuctovym dejem a to me trosku otravilo. Nicmene s privrenym okem to furt tech 5* da. (31.12.2009)

Jedna z mála kvalitních romantických komedií. Vtipná, svižná, nikterak sentimentální a především výtečně zrežirovaná. Dialogy jsou mistrně obratné a mnoho scén je nezapomenutelných (orgasmus v jídelně apod.) Crystal byl u mě vždy spíše trapně komediální blbeček, ovšem tato role mu sedla naprosto geniálně. Meg Ryan byla až na umělý pláč rovněž velice solidní. Konec byl tak nějak opět ukázka toho, jak to v životě nechodí, ale to se vzhledem k vývoji celého snímku dalo očekávat. Solidní odpočinková podívaná, která však nic objevného nepřináší, tudíž nevidím důvod proč dávat plný počet. (06.03.2007)

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme. (30.01.2017)