Díra

Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují, takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to platí určitě. (07.10.2019)

Když od toho budete čekat primárně sociální metaforu, budete zklamáni, jak moc je to povrchní, protože svou ústřední myšlenku (nespravedlivé přerozdělování kapitálu) Díra v podstatě nijak dál nerozvádí. Jako drsný a špinavý komorní psychothriller v duchu Kostky to ale funguje výborně - herci jsou působiví a režisér je dost zručný na to, aby udržel skličující a vyhrocenou atmosféru po celou dobu. A poselství o potřebě solidarity je sice divákovi vpáleno rovnou do ksichtu, ale vzhledem k tak úzkoprofilovému konceptu to snad nemůže nikomu příliš vadit. 80 % (16.04.2020)

Jedni jsou nahoře, druzí dole a třetí typ: ti, co padají. Je v Díře. V ďábelském systému. Zlatý Alcatraz. Goreng se ocitl v osmačtyřicátém patře, což podle jeho spoluvězně vůbec není špatné postavení. Jedí zbytky těch nahoře. Ale pořád jsou na tom lépe, než ti pod nimi. O dost lépe. Dole umírají lidé. A když jsou zoufalí, obracejí ke všemu možnému, aby přežili. „Chci, abys věděl, že viním tebe. Ne lidi nad námi. Ne okolnosti. Dokonce ani vedení. Jen tebe,” vyhrkne z posledních sil zoufalý Goreng ke svému spoluvězni. Jenže teď jsou stejní. Lidský pud má zelenou. Nápad je to určitě zajímavý a originální. Vertikálně členěná věznice. Někteří jsou v ní dobrovolně, jiní si v ní odpykávají svůj trest. Uprostřed místnosti je obdélníkový otvor pro obrovský stůl. Na stěně velké číslo. Naproti postel s ještě jedním vězněm. Stůl je v „jedničce“ plný žrádla. Luxusního. V „sedmdesátce“ je to sakra horší. A co teprve ve 200? Motiv „kolik toho na mě zbude, záleží na těch nade mnou“ je všeříkající. Nakolik jsme schopní a ochotní pomoci bližnímu svému a podělit se? Dokážeme spolupracovat a jíst jen to, co reálně potřebujeme? A co zkusit celý mechanismus narušit? Přepálené scény mi nevadily, nicméně chyby to mělo, hlavně v závěru, celkově bych se nebál ještě o 15 minut zkrátit. Střihově, zvukově, rytmicky: pecka. Čtyři dietní hvězdy hlavně za nápad. Šťavnatá message. (23.06.2020)

Kterak zajímavý námět v podstatě sám utáhne celovečerní film. Opravdu věřím tomu, že na tuhle vězeňskou vizi se bude hodně dlouho vzpomínat, protože její odpornost a nehumánnost dosahuje hloubky, kterou žádná díra na Zemi nevystihuje, a ten pocit bezmoci a hnusu z toho místy fakt odkapává. Ale to je vlastně všechno, neboť Díra je navzdory ambicím hrozně primitivním filmem, u kterého se nesmí přemýšlet, ačkoli to tvůrci po divákovi dost násilně vyžadují. A nejde jen o debilně vkládané snové či haluz scény, snažící se ozvláštnit celkem jasné poselství, ono je to hloupé už jen z hlediska fungování fikčního světa (jak se přesouvali, jak byli kontrolováni, jak mohli vytápět či ochladit jednu část relativně otevřeného prostoru tak bleskově atd.). Má to hodně sugestivních momentů a samotná ústřední myšlenka a z ní vycházející potenciál společenské kritiky a zkoumání lidské psychiky jsou chvályhodné, ale tolik dějových mezer a přešlapů nemají ani randění a alkoholismus za časů korony. Slabé 3* i za to, že to nějak zvládá držet pozornost a uteče to. (03.04.2020)

Španělé temné filmy umí, to už je známá věc, ale po dlouhé době se trefili do vkusu i mně. Občas řádně nechutný thriller, připomínající kultovní Kosku a zároveň kritika společnosti. Báječný a hlavně výborně zpracovaný nápad, kdy jsem se původně bál toho, že film vyloží karty na stůl v první půlhodině a pak už pojede na neutrál. Není tomu tak a film si drží překvapivě svižné tempo po celou dobu, což je podpořeno minimalistickou, ale naprosto funkční hudbou. (02.09.2020)