Čtyři pokoje

Poněkud nevyvážený snímek sestává ze čtyř povídek. Jak už tady kdosi předeslal, první dvě jsou poměrně nic moc, asi tak na 2 hvězdičky. Třetí povídka od R.Rodrigueze je naopak skvělá a hlavně její vyvrcholení nemá naprosto žádnou chybičku, takže 5 hvězdiček. Tarantinova čtvrtá povídka je docela dobrá, ale přece jen je námět vykradený z jednoho filmu s McQueenem a Lorrem, takže už to není tak originální, ale na 3 hvězdičky stačí. (06.08.2002)

Tak nějak čtyři povídky a jen jediná měla tu moc mě rozesmát tak, že dlouho jsem se tak nenasmál. A tou byla ta třetí, jinak je zbytek zbytečná holomajzna, která nemá nijak zajímavý děj a rozhodně se na ně rychle zapomene, včetně té poslední, od Tarantina. Tim Roth mi na první pohled přišel jako jasnej namrdanej kačer, jenže časem jsem pochopil, jak dobře svojí roli hraje, i když je to hodně divné o něm říct. První a druhá povídku bych tak nějak nerad rozváděl. Oboje totiž stojí za vyližkapsu. Ta třetí, od Rodrigueze má šťávu, Antonio Banderas si chce pohlídat dětičky, a nakonec se to zvrhne do nejhoršího možného východiska, a tím je právě o zábavu SKUTEČNĚ postaráno. Nakonec poslední příběh. Nevím, co je na něm tak dobrého. U ní už jsem čekal, až to někdo zatrhne a bude filmu konec. Za tři hvězdičky, oprávněně. První dva příběhy po jedný hvězdičce. Třetí za pět a čtvrtý za tři. Takže tak nějak bych to viděl na zlatou střední cestu, při které zdůrazňuju, že jestli se na to podívat, tak hlavně kvůli třetí, ta je prostě nejlepší a dokonale mi zakrývá celý film. (12.09.2008)

"Ségra, Tobě smrděj nohy!" "Kecáš" "To teda ne, klidně si čuchni"!                                                                                         ... si nemůžu pomoct, pokud má být terč z Turnera (byť šlo o reprodukci) vtipný, tak mám asi hodně zvrácený smysl pro humor. Pikolík i veškeré osazenstvo na odstřel. Hnus. Brrr! (06.10.2014)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

1. Chybějící ingredience 55% ** // 2. Nesprávný člověk 65% *** // 3. Malí neposlechové 75% *** // 4. Muž z Hollywoodu 90% ***** //. Rozrůstající se smíšená "káva" prvních dvou pokojů s posledními pokoji je jako masáž nohou (první dva příběhy) a lízání ženské svatyně (poslední dva příběhy), chci říct "velký" rozdíly epizod, kdy dva režiséři nepochopili ani Rodriguéze ani Tarantina. Vyšší hodnocení dávám především za poslední "dvě" epizody. Muž z Hollywoodu, ale kraluje nejvíce. (03.10.2011)