Elvis

Napsal bych, že ELVIS je jeden z nejlepších amerických filmů 21. století, kdybych byl jako titulní postava, potažmo ne zcela spolehlivý vypravěč se smyslem pro showmanství a šmé. Já jsem ale já, a tak jako svůj první dojem napíšu, že jde jednoznačně o to nejlepší, co jsem letos viděl - a rozhodně o nejlepší biopic o hudební osobnosti za minimálně poslední dvě dekády. Nesouhlasím s tím, že jde o schematickou biografickou podívanou, jak zaznívá v některých angloamerických recenzích, protože schéma biografií slouží jenom jako záminka k experimentování s montáží: různými způsoby ne/návaznosti scén, kondenzování většího časového úseku anebo naopak jeho výrazné roztažení. (Bez přehánění, o každé scéně by šla napsat analýza v rozsahu minimálně bakalářské práce.) Navíc už přístup k titulní postavě je s ohledem na hudební biografii nezvyklý, odpovídající de/rekonstrukci mytické osobnosti jako Občan Kane: nesledujeme Elvise, nýbrž s každým aktem jinou fasetu mediálního konstruktu Elvis, jak nám ji zprostředkovává jeho podvodnický manažer: Elvisův původ - Elvis Pelvis - Elvis Normcore - Elvis Filmový X Elvis Televizní - Elvis Ve Vegas. Zatímco "Elvis" nemá vlastní identitu, protože je odhalován jako mediální konstrukt s ohledem na proměňující se dobu (a vlastní identitu získává skrz vztahování se ke společenskému a politickému dění), je postupně odhalována identita manažera-vypravěče, aby vynikla závěrečná paralela mezi oběma._____ A nesouhlasím úplně s tím, že jde o luhrmannovskou manýru. Ano, znovu se aplikuje mytický narativ (po Orfeovi a Euridice z MOULIN ROUGE! nyní ten faustovský). Ano, znovu zavítáme do značně excesivního prostředí (např. tančírny v TANCI V SRDCI či divadlo/bordel v MOULIN ROUGE!), které motivuje exces díla jako celku. Ano, znovu - po ROMEOVI A JULII, MOULIN ROUGE!, AUSTRÁLII A VELKÉM GATSBYM  - je vyprávění vystavěno na dynamice dvou postav, přičemž proměna posouvá vyprávění (ne vzlety a pády, jako tomu je v jiných hudebních biografiích). Ano, znovu se stejně jako v předchozích čtyřech luhrmannovinách pracuje s figurou vypravěče, s oddalováním objevení se ústřední postavy, s hudebním mash-upem, okázalými průlety prostorem a pohráváním si s časovou organizací událostí, s odkazováním se na dějiny kinematografie a připodobňováním jednotlivých etap podle toho, jak tehdy snímky vypadaly (a tak dál, a tak podobně), ALE: ELVIS je už vyloženě parametrický film, tj. - následuje velké zjednodušení - takový, ve kterém se jednotlivé prvky a postupy uskupují do vzorců. Jednotlivé akty jsou určeny pro srovnání mezi sebou, jednotlivé četné montáže jsou určeny pro srovnání mezi sebou, dvě ústřední postavy - manažer a zpěvák - jsou určeny pro srovnání mezi sebou atd. Nemůžu se dočkat, až se k tomu dostanu podruhé... a pak znovu... a znovu... a znovu... (23.06.2022)

Čekat na Luhrmannův nový celovečerní film devět let bylo utrpení, ale minimálně po stránce vizuální a střihové a v souhrnu všech obvyklých autorových manýrů Elvis nezklamal, naopak. Všechno svítí, pulzuje a přejíždí ze strany na stranu, od okna k oknu nebo přes střechy přesně tak, jak si fanoušci vymodlili. Problematický, ale zároveň tuze odvážný tvůrčí zvrat je vypravěč. Oddálit se od zbožštěné ikony a nechat mluvit někoho, kdo je i při sebevětší objektivitě antagonistou, mohlo dopadnout absolutním scenáristickým karambolem. Místo toho je Elvis živější než jiné biografie, zároveň ale divácky ne vždy příjemný a chvílemi až jedovatý. Zkrátka jako kdyby Austrálii vyprávěl Fletcher nebo dokonce kdyby nás po Moulin Rouge svým hlasem prováděl sám Vévoda - tedy úplně jiný druh emocionálního zážitku. Chápu všechny, kteří této změně propadli, chápu ale i všechny, kteří měli dojem, že je tvůrci nutí začít nenávidět Toma Hankse. Já zůstal blízko nadšené horečky ze všech kamerových a zvukových hrátek, ale i mírně roztrpčen tím, že všechny Bazovy filmy za posledních třicet let mě zasáhly ještě o tón přesněji. (10.10.2022)

Baz Luhrmann opět natočil postmoderní mozaiku, která je promyšlená, fungující i zábavná. Jeho režijní trademarky už nejsou takovým zjevením jako před dvaceti lety, přesto se daří balancovat na hraně nutného převyprávění biografických faktů a rozjívené pohádky, a to velmi vtahujícím způsobem. Více zde. (03.07.2022)

Když si Baz Luhrmann jako své nové téma zvolil Elvise Presleyho, bylo jasné, že opět půjde o film, který jednou vidět nebude stačit. A stalo se. Výsledek je geniální. Skvělá pocta klasickým velkým životopisům s fatálním antagonistou (ve stylu Amadea) a nádheře umírajícího pouťového světa (American Horror Story: Freak Show či Ulička přízraků). Kde jen mám ta DVD s G. I. Blues, Blue Hawaii a Girls! Girls! Girls!? ;) (25.07.2022)

Nekonzistentní vyprávění příběhu Elvise ubralo filmu pátou hvězdičku. Jinak je to příjemná vzpruha od těch profesorsky přesných životopisů, kde není prostor pro neotřelý nápad, protože celou tu kvalitu si ukradne ten děj samotný. Elvis měl bezesporu neskutečný život. Baz Luhrmann hned na začátku nastolil opulentnost s jakou se jeho příběh rozhodl vyprávět. Pravda, místy jsem se v tom slušně ztrácel. Navíc někdy po půl hodině jsem měl pocit, že tímhle tempem musí být za chvíli konec. Nakonec ale těch 160 minut dává smysl a i když se děj někdy v půlce notně zpomalil, pořád jsem měl pocit, že koukám na něco hodně originálního a jedinečného. Co na tom, že film není na pět hvězd a občas jsem v ději měl slušný bordel. Originalita se počítá a i díky ní se tento film od jiných životopisných filmů hudebních legend USA bude vyjímat. (09.09.2022)