Řeka

ŘEKU z roku 1933 jsem do dnešního poledne neviděl a dohnala mě až coby součást vygenerovaného vzorku k analýze. Je to mistrovské dílo, do něhož se promítá Rovenského hluboké zakotvení v dějinách němého filmu a podařilo se mu brilantně skloubit němé sekvence s těmi zvukovými. To platí zejména pro vskutku geniální, důmyslně vystavěnou několikafázovou sekvenci lovu štiky, přerušeného v okamžiku největšího napětí, které je umocněno zoufalým hledáním ztraceného chlapce. Je zajímavé, jak málo se hovoří o vlivu severského filmu druhé poloviny desátých let, protože právě s jeho tradicemi ŘEKA nejvýznamněji komunikuje. ___ Divácky mě uhranul i nečekaně vystavěný konec, ve kterém celý příběh směřuje k dvěma klíčovým, emocionálně působivým setkáním, ale vyprávění se oběma vyhne. Jelikož chlapec netuší, že je svými nejbližšími považován za mrtvého, nemá tendenci je přesvědčovat o opaku. Neupozorní na sebe svoji dívku kráčející v hořkém žalu kolem něj, aby jí mohl tajně položit na polštář svůj upřímný dar... a jejich pravděpodobné následné setkání proběhne jen v naší mysli, nevidíme je. A setkání s rodiči proběhne zcela mimo záběr, pouze za pomocí zvuku, kdy radost rodičů vyjádřená jen skrze jejich hlasy vytěžuje pro změnu dramatický potenciál zvukového filmu. ___ ŘEKA nemá klasickou dramatickou strukturu a její kompoziční sevřenost se vyjeví až v jejím úplném závěru. Mezitím se po velkou část trvání filmu na příběh chlapeckého hrdiny z jeho vlastní perspektivy i z perspektivy jeho otce navěšuje mozaika drobných příběhů dalších obyvatel vesnice. Parametrické sekvence záběrů na přírodu, opakování motivů každodennosti, zpočátku zdánlivě mimoděčný motiv štiky a bot a naopak zdůrazňovaný motiv navrácení se místního pytláka, konec základní školní docházky... to všechno působí z moderního hlediska zprvu jako zdánlivě nesourodá mozaika, jež ale nakonec zaklapne do nebývale promyšleného díla. ___ Jistě, s docela alternativní organizací a rozkročením mezi několik tradic: stylových tradic němého a zvukového filmu, s čímž souvisí i pro český film relativně typické nenásledování hollywoodských norem střihové výstavby filmového prostoru, tradic narativních klasických dramatických motivů a kaleidoskopu každodennosti, ale v této alternativnosti nezaměnitelného. Vykašlete se na nálepky typu poetického či lyrického, které znamenají bůhvíco. Tohle není ani snímek o krásách české krajiny. Ne, je to snímek o kráse kinematografie jako umělecké formy. Nebo ještě jinak, ŘEKA je prostě zatraceně parádní film! (Jen škoda, že kopie na DVD je tak nebývale ohyzdná, chtělo by to pořádnou digitalizaci.) (11.08.2019)

Škoda jen nudných částí a ne zrovna nejlíp udělaného konce, protože jinak to je velmi příjemný a dost poetický filmeček, který je perfektně natočený a jsou v něm skvěle vybrané lokace. Navíc má i sympatické hlavní postavy (byť to občas u hereckých výkonů drhne) a celkově se na to dobře dívá a to hlavně svojí klidnou, příjemnou poetickou atmosférou. Akorát bych ten film nedával do dobrodružného žánru, jinak ale souhlasím se všemi. Fakt škoda těch mínusů, bez nich by to asi bylo na 5*. Takhle je to za 4* (14.05.2020)

Jsem sám komu to přišlo notně... debilní? Jednoduchoučký příběh, takřka němé zpracování (mluvilo se tam, ale krom toho bylo vše jako v němém filmu, záběry, herci). Příroda je tam hezká to ano. Kolik měl scénář stran? Jednu? Dvě? "Řeka plyne zdánlivě poklidně, není v ní nouze o klíčové dramatické zvraty, které filmu dodávají na sugestivní intenzitě, srovnatelné s nejlepšími scénáři současné kinematografie." COŽE?! " Konflikt houstne v okamžiku, kdy je z vězení propuštěn pytlák Zimák plný nenávisti vůči bývalému příteli Sychrovi." COŽE?! Zimák je v tom filmu asi dvě minuty, opravdu nestihne nic zahustit. A co Pepička? Co když skočila do řeky? Kdyby se neobjevil nápis konec, tak si myslím, že mám useknutý konec. (10.02.2011)

Rovenského Řeka je perlou v prvorebublikové tvorbě. Je žánrově čistší než Machatého Extase, originálně pojaté poetické drama. Zní to jako rozpor, ale skutečnost takové je. V českém luhu není ojediněná, známe řadu poetických tvůrců. Teď už chápu, proč se líbila Vojtěchu Jasnému - je totiž nezapomenutelná. Její příběh se na první pohled může zdát tucovým, ale není. Je osobní, vypravěný bez klišé, zasahuje do hloubky. I závěr filmu je decentní, je lidsky přirozený nikoliv natočený pro efekt. Kdo se chce podívat na parádní kousek československé kinematografie, s Řekou nesáhne vedle. (08.10.2017)

Z průvodních materiálů je zřejmé, že se jedná o zakladatelský film lyrického žánru (Krška, Vláčil) a současně i o jeden z prvních svébytných projevů tehdy vznikající české kameramanské školy. Vazba na filmy Machatého nebo Fričovy a později i Vávrovy je tu víc než zřejmá. Kromě jedinečné "krajinné" kamery zaujmou nejen herecké výkony (Jaroslav Vojta), ale i dokumentární hodnota filmu (vystupování a jednání venkovského učitele v podání Rudolfa Deyla staršího). Velký úspěch, který ŘEKA sklidila na tehdy počínajícím filmovém festivalu v Benátkách, jen dokresluje pozoruhodnost díla, jež dobová veřejnost přijala se zřetelným váháním. V Rovenském - i v jeho opřehlížené citovosti zaměňovaníé - ztratila česká kinematografie hraného filmu výraznou, mimořádně talentovanou osobnost. i (14.01.2014)