Seveřan

Seveřana jsem se trošku bál. Předchozí filmy Roberta Eggerse mi přišly spíš zajímavé než skutečně dobré a měl jsem strach, že v případě jeho novinky by trailery mohly lhát a že výsledek bude rozkročený mezi snahou o epickou vikingskou řežbou, a ne úplně přístupným autorským stylem. Ale bál jsem se zbytečně. Eggers totiž držel sebe jako umělce a auteura až nečekaně hodně na uzdě a jeho Seveřan je divácky velmi vstřícná podívaná. Není tu moc prostoru na nějaké interpretace obrazů, dialogů a čehokoliv jiného, mnohem víc jde o jen a pouze o onu vikingskou řežbu, která je v základu celkem prostá a její tvůrce si toho je vědom. Pokud přistoupíte na fakt, že Eggers chtěl jednoduše oživit legendu o zradě a pomstě, a víc než o cokoliv jiného mu šlo o to, aby na plátně ukázal krutý svět Vikingů a pořádně se vyblbnul po audiovizuální stránce, budete spokojení. Nebo možná nadšení jako já. Hudebně jde o lahůdku, z na jeden záběr točených scén dobývání měst, ve kterých umírají desítky lidí a krev stříká proudem, mi padala čelist k zemi, protože tohle vymyslet a zorganizovat tak, aby to klaplo, musela být šílená piplačka. Výsledek ale stojí za to. Hercům taky není co vytknout a fantasy prvky jsou do děje vložené nenásilně a do divokého světa plného podivných rituálů zapadnou naprosto přirozeně. Ty dvě a čtvrt hodiny jsem si užil opravdu hodně. Dovedu si ovšem představit, že fandové Majáku budou z tohohle vlastně až nečekaně divácky přívětivého filmu trochu rozhození. Já osobně jsem však letos zatím nic lepšího než Seveřana neviděl. (12.04.2022)

Směs vikingské řezničiny a mytologické symboliky dopadla ve prospěch toho prvního – bohužel pro mě. Eggersova předchozí díla Maják a Čarodějnice byla rozhodně nadupanější co se týče významů, nedořečenosti a nároků na diváka a v této konkurenci je nový Seveřan rozhodně jeho nejpřístupnějším a nejpřímočařejším snímkem. Animální nabušenost Alexandera Skarsgårda má dostatek prostoru k vyniknutí, stejně jako křehkost slovanské víly Anyi Taylor-Joy. Bitevní scény jsou dostatečně brutální (přestože ještě trochu přitlačit šlo) a podle očekávání i krásně nasnímané. Nádherně vypadá i provádění pohanských rituálů, s nimiž Eggers sice nešetřil, ovšem přehršel mytologické omáčky se spíše snaží zakrýt banalitu ústředního příběhu. Ten vychází ze skandinávské legendy o Amlethovi, kterou později využil Shakespeare jako klíčovou inspiraci pro Hamleta. Čitelnou příběhovou kostru však Eggers obohacuje jedním zásadním zvratem, jenž je sice trochu předvídatelný, zároveň však správně osudový a krutý. Seveřan je tak hlavně o pomstě, o nemožnosti (či neschopnosti?) vymanit se z předurčenosti. Dohromady to není málo, ale od jednoho z nejtalentovanějších nezávislých tvůrců bych uvítal přece jen trochu odvážnější podívanou. (18.04.2022)

Pravdepodobne som sledoval iný film. 136 minút obsahuje viac mystických či podivných pasáží, než tých, ktoré si človek bude naozaj pamätať. Tešil som sa na depresívnu jazdu v daždi či padajúcich vločiek, dostal som akúsi prazvlášnu, spomalenú, nevýraznú fantasy, opierajúcu sa o story, ktorú si už dnes večer nebudem pamätať. Tá záverečná 20cka to už skrátka nezachránila .. nemala skrátka čo. Priemerná nuda, ktorá miesto priamočiareho deja, ponúka zbytočne "originálne" poňatie, ktoré nebolo zapotreby .. (16.05.2022)

Maják šel zcela mimo mě, Čarodějnice působila nedotaženě, ale u Seveřana to konečně klaplo. Vynikající hudba, více než solidní herecké obsazení, ale hlavně atmosféra, krásná kamera a ne úplně kopírka Barbara Conana. Na konci se dostavuje trošku dilema, zda hlavnímu hrdinovi vůbec ještě fandit. Kdo byl ten špatný a kdo byl tedy ten dobrý. Kdepak, tohle mi sedělo. Robert Eggers to konečně dokázal. Ta hudba! 80% (03.06.2022)

Eggersův "Hamlet" pojatý jako "Barbar Conan" s příměsí severské mytologie. Což také vystihuje, proč "Seveřan" fascinuje a současně proč nedosahuje aury zjevení jako režisérovy předchozí dva filmy. "Čarodějnice" a "Maják" představovaly vrcholně osobité a současně originální díla, zatímco "Seveřan" zůstává variací důvěrně známého příběhu. Proto také divák může být méně pohlcený vyprávěním či méně opařený wow efektem ze sledování něčeho esenciálně nového a více si může uvědomovat realizační finesu a adaptační posuny. Na druhou stranu Eggersův formální rukopis - od promyšlených dlouhých záběrů po expresivní soud design - sám o sobě vyvolává úžas. Film také zdárně navozuje intenzivní fyzické prožitky tím, jak diváky vtahuje do světa pohanské mytologie a bestiální nelítostnosti. Eggers zbavil Hamleta shakespearovského doslovného vhledu do nitra hrdiny, což ale neznamená, že by jej oprostil od jeho tragičnosti, nebo dokonce aktuálního přesahu. Osudová chyba jeho prince Amletha nespočívá ve váhavosti či jiném povahovém rysu postavy. Eggers své vyprávění staví na kontrastu osobní vůle a domnělého předurčení, které ale odhaluje jako prodlouženou ruku patriarchátu coby systému dědičně předávané sebezahleděnosti budované na sebedestruktivních ideálech maskulinity. Což jsou motivy, které Eggers ohledával již ve svých předchozích filmech, byť nutno uznat, že tam je vykresloval ve více děsuplných a zneklidňujících konturách. (17.04.2022)