Ďáblové

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Kaplický na speedu aneb Kladivo na smažky. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby Vávra čichal toluen! Banda prdelatých, ječících jeptišek s obřími bobry, inkvizitor jako vystřižený z Trainspottingu, všechny postavy blábolící z lysohlávkového tripu a na pozadí k tomu hrají Dead can dance Janáčka na fujary a triangly. K dokonalosti už chyběl jen ten Kemr v kožených slipech, vyťukávající jezdeckým bičíkem Nirvánu na palečnice děkana Lautnera. Hrozně rád bych teď zamachroval pojmy jako transcendentní, bizarní či dekadentní, ale nemůžu, protože je to prostě pomatená pičovina a kdo s tímhle použije v jednom komentáři Kladivo na čarodejnice, měl by zvážit metadon!! Uuuups... No nic, trocha sraní si na hlavu nikdy nezaškodí. (28.06.2012)

Dlouho jsem neviděl tak vizuálně vytříbený film. A tak bizarní. Ken Russell byl originál každým coulem, jeho filmy byly žánrem samy pro sebe, nejblíže asi k označení „gotický horor“, míchnuté vizuálními nápady jakoby z dílny Alejandra Jodorowskyho. V první půli je děj na vedlejší koleji, ve fantastických kulisách fiktivního francouzského města Loudon (film musel být strašně drahý) tu defiluje obskurní panoptikum nadržených jeptišek, Matky představené s hrbem, které se zdá o penisu hlavního kněze (ve skvělém podání Olivera Reeda), jenž sexuálně obšťastňuje své ovečky z různých společenských vrstev. Ve zbytku filmu, když svatá inkvizice rozjede své metody, jde o podívanou vskutku temnou (po vzoru Kladiva na čarodějnice) a třeba taková scéna vymítání ďábla z nahých jeptišek se mi jako černá můra bude honit hlavou ještě dlouho. Občas to byl velký bizár i pro mě samotného. Dneska by taková odvážná umělecká vize již nevznikla a netuším, které filmové studio by si risklo něco podobného financovat. (19.04.2016)

Zatímco první půlka tohoto anglického příbuzného našeho KLADIVA NA ČARODEJNICE se nese v nevázaně hédonistickém stylu, na jaký jsme u Russella zvyklí (smilnící kněz-filozof, natěšené jeptišky, eroticko-ježíšovské vize matky představené), v té druhé se láme do střídmého, leč působivého dramatu s neveselým závěrem. Klasika. (14.11.2002)

Reed between the lines.. Jedovatá pastva pro oči, která se cestou zasloužené kontroverze zaobírá tématy sexuální frustrace a zneužití moci. Od interiérů z bílých kachliček připomínajících umývárnu až po osud otce Grandiera přibližujícího se mílovými kroky k Bohu ta dekadentní relativizace hříchu umí znepokojit. Škoda těch až příliš „cirkusových“ pasáží, kde to „klauni“ (Michael Gothard) posouvají nepatrně jinam, než bych si přál.. (17.08.2021)