Mahler

Životopisný snímek Kena Russella prokládaný surrealistickými intermezzy a doplněný autorskou hudbou skladatele, kterého na základě filmu divák miluje i nenávidí zároveň, je natočen fascinujícím a hlavně poutavým způsobem. Zdánlivě ledabyle rozsypané kousky Mahlerova života se během cesty vlakem postupně seskládají v pestrobarevnou životní mozaiku, ukazujíce tak Mahlera z mnoha úhlů pohledu a v mnoha rolích. Kamera opisující pohyby postav dokáže šikovně vtáhnout do děje a stejně tak nenápadné využití střihového primingu divákem jemně manipuluje. Dějové pasáže jsou slepeny pasážemi fantasmagoricky snovými a to vše se odehrává na nesmírně zajímavých lokacích. Taktéž herecké osazenstvo (nesoustředíme-li se příliš na jejich chrup) lahodí oku i uchu a hudba více či méně nenásilně dotváří atmosféru jednotlivých scén. Film je plný hravé erotiky spletené jak do scén značně sexistických, tak do scén neoddiskutovatelně emancipačních. Celou dobu si kamera pohrává se světlem a stínem, zahalením a následným prokouknutím postav, často snímá postavy z profilu proti světlu a film jakoby tak stále skrýval a tajil druhou tvář. Otevřeným symbolismem se však Ken Russell rozhodně nijak netají – od obyčejných náboženských symbolů (kříže, židovská hvězda) přes nacistické svastiky až po kdoví jak zamýšlené kosočtverce na smutečním závoji Almy – symbolika filmem prokvétá nejrůznějšími způsoby a s nejrůznější intenzitou. Mahler tak v divákovi zanechá pocit zhlédnutí opery, činohry a muzikálu, stejně tak komedie, hororu a dramatu v jednom lyricko-epickém biografickém klubku filmové pásky. Je to film plný života a smrti nejen Gustava Mahlera. (23.11.2014)

Život a dílo Gustava Mahlera. Nepovažuji se za žádného velkého znalce vážné hudby, ale měl jsem možnost slyšet celé dvě symfonie tohoto rakouského skladatele a obě se mi zdály velmi dobré, přičemž ta s pořadovým číslem 1 určitě patří mezi jeho nejzdařilejší díla. Jelikož jsem zvyklý zaujímat kritičtější postoj k hudbě než k filmu, očekával jsem, že mě možná tento film nadchne mnohem víc, než již zmíněná Mahlerova hudba, ale obě složky jsou pro mě asi srovnatelné. Na tomto pobuřujícím snímku mi nejvíce neseděly pseudorealistické obrazy a sny. Občas byly sice podařené, ale některé působily směšně nebo až trapně. Nejsem si úplně jistý, jestli je životopisné hudební drama a surrealistický film vhodná kombinace, ale i tak, jako celek to bylo fajn. (19.07.2012)

Mě se na Kenu Russellovi líbí, že z jeho filmu stačí vidět libovolnou minutu a hned je jasné, že je to jeho film. Koho by (kór tehdy!) napadlo, že životopisný film o Gustavu Mahlerovi začne výbuchem domku na molu a záběrem na ženu lezoucí z jakési kukly? Tyhle úvodní scény ale rozhodly o tom, že tohle mě prostě bude bavit, pokud se to časem nerozmělní a jak jsem čekal, nerozmělnilo. Místo toho Russell vrší stále bizarnější scény, což pak vyvrcholí šílenou scénou, ve které Mahler konvertuje ke křesťanství a má ještě působivý dozvuk v poslední scéně filmu, která je až nečekaně cynická. Chápu, že tohle musí diváky rozdělovat dodnes a nejeden Mahlerův fanoušek ten film musí nenávidět (ačkoli se řídí fakty), ale já jsem určitě na té straně, kterou to nadchlo. Nemám rád generické životopisy, kde je ústřední postava vykreslována naprosto kladně, dočká se co největšího happy endu a jeho/její cesta k němu je plná patosu a neskrývaného kýče - a když už chce autor vykreslit i něco negativního, tak co nejjemněji, aby nepošlapal kult osobnosti a nikoho neurazil. Russell na to ale jde úplně jinak, u Mahlera vystihuje hlavně negativa, ale zároveň to nepřehání, takže je tu Gustav Mahler vykreslen jako naprosto uvěřitelný člověk a do toho všeho zapojuje svoje bizarní nápady, které ale mají své opodstatnění a své místo, jen je třeba se s nimi smířit. Udivilo mě, jak moc to Russell měl celé detailně propracované a popravdě už jsem dlouho neviděl tak krásnou práci s retrospektivním vyprávěním. A byl bych z toho naprosto nadšený, nebýt toho, že se zde naprosto kašle na důvěryhodnost reálií a tak tu všichni mluví neustále plynně anglicky a Česko s Rakouskem regulérně vypadá jako Anglie. U filmů odehrávajících se v jiných zemích, než je země původu onoho filmu, mi to vždycky dost vadí, když se reálie nedodržují, ale Russell to tu posunul na tak vysoký level, jaký jsem ještě nikde jinde neviděl. Je to škoda, protože jinak by mi na tom filmu nevadilo nic... až teda ještě na divně zakomponované křesťanství s drsnou parodií na Wagnera a Wagnerovou v oné kultovní scéně. I tak je to ale dost významný film, který mě dost nalákal i na další Russellovy hudební životopisy. 4* (25.10.2023)

Od životopisných filmů divák zpravidla těžko může čekat krátké stopáže, už jen proto, kolik je toho většinou potřeba do nich nacpat, nicméně pokud není látka dostatečně dramatická, může začít lehce nudit. Russell vlastně s ničím dramatickým a chytlavým nepřišel, tak se nudě snažil předejít po svém, totiž značnou (pře) stylizovaností a snahou o jakousi rádoby kontroverzi či provokaci. Ano, mám na mysli inscenovaný Mahlerův pohřeb a hlavně…ehm, nezapomenutelnou pasáž konvertování, která jistě nikoho nenechá chladným (jenže přiznejme si, kolik diváků si dokáže s časovým odstupem vzpomenout na něco víc než právě na ni?). Když si tento typ „pobuřujících“ scén publikum odmyslí, zbude mu už jen skladatelova hudba (a povedený odkaz na Smrt v Benátkách). Mahler v Russelově podání je tak akorát veskrze rutinní, místy dost nudný a až otravně zdlouhavý životopisný film (v naprosto neautentické a nehodící se angličtině). Možná trochu přísné, ale z mého pohledu „zasloužené“ 2*. (27.12.2014)

Popkulturní fantazie na kulturní téma. Strašně hloupé. Místy ještě horší. Zobrazení Almy coby árijské blondýnky (v kroji!) je urážlivé. A inscenace Mahlerovy konverze v režii Cosimy Wagner je přímo nechutná. Mahlera arci lze považovat za prorockého vizionáře, ale kdyby jeho tvorbu inspirovaly takovéhle kraviny, jeho vize a hudba by se ujaly nanejvýš v putykách. (20.09.2011)