Hvězda padá vzhůru

Základním poznatkem z tohohle filmu je fakt, že Karel Gott není dobrý herec. Ale známe to i z jiných zemí - když je někdo ve své zemi dlouhodobě výborným zpěvákem, logicky následuje snaha využít ho i jinak. Jenže ne každému je dáno být dobrým zpěvákem i hercem (což je například případ Barbry Streisand). Gott sám sebekriticky uznal, že s výsledkem filmu nebyl spokojen. Navíc zjistil, že filmování (zvláště když je někdo špatný herec) trvá dost dlouho, což on si při své prioritní profesi napříště nemohl dovolit. Za což můžeme být jenom rádi. A hudební potenciál je velmi slabý. Ladislav Štaidl prokázal překvapivou neschopnost vybavit pořádnou hudbou celý film a ani nekonečné opakování ústřední melodie Kufr iluzí v různých aranžích nepomohlo tomuhle filmu k vyzdvižení z podprůměru. (05.01.2009)

Česká kinematografie vždycky produkovala filmy, které vypadají jak z jiného světa, a to bez ohledu na dobu a politické uspořádání. Tahle mimoňská adaptace Tylova Strakonického dudáka stojí pouze na Karlu Gottovi. Co na tom, že to bylo herecké dřevo? Stačilo, že byl populární. Kdo by ho nechtěl vidět v montérkách, s lahváčem či posilujícího s činkami. To je přece sranda, že se to dá roztáhnout skoro na dvě hodiny. A poslední zhruba půlhodina už je tak bizarní, že to ani není zábava. Z technického hlediska stojí za zmínku zjevně nahodile nesmyslná střihová skladba. Snad na tento zážitek rychle zapomenu. (11.03.2013)

Normalizační muzikálová veselohra. Za nápadem napasovat do hlavní role klasické Tylovy hry populárního režimem tolerovaného zpěváka, Karla Gotta, stojí myšlenka, která má své nepochybné důsledky. Karel Gott není herec. Tedy hraje spíš sebe než Švandu. Děj působí naivním dojmem, což je dáno scénářem, i celkovou koncepcí a přístupem. Historický význam z hlediska vývoje Československé kinematografie, kde se projevuje jistý fenomén doby, filmu upřít nelze. Pro mě slabý. Spíš zajímavost. Pokud někdo nemá rád Gotta, film u něj nepochybně skončí v odpadu. (11.03.2013)

Takhle to dopadá, když se svévolně zachází s národní klasikou. Josef Kajetán by si to možná blahé paměti rozmyslel, ale bohužel nemohl tušit, že se jednou ve Švandu dudáka promění Zlatý slavík osobně. Muzikálová modernizace celku nijak nepomáhá a filmu nezůstává nic víc, než status dobově poplatné absurdity. Svým způsobem se jedná tak trochu o žánrovou kuriozitu, nicméně Ladislav Rychman má ve své dílně mnohem zdařilejší kousky. (28.02.2009)

Nádherně nechutný normalizační pomník nesmrtelné ikoně české popkultury. Na jednu stranu je "Hvězda padá vzhůru" filmový řitní alpinismus pro obludu, která si vyprosila návrat z rádoby emigrace, ale současně jí lze vnímat i jako krutě podvratné dílo, které svůj objekt nevybíravě satirizuje. Disproporční převaha detailů Kájovy tváře vůči jiným postavám ve filmu a famózní improvizační scény hrdinova narcismu divákovi zpřítomňuje ambivalentnost muže, v jehož tváři se snoubí česká humpolácká jalovost, pohlavárovsky podlá sviňáckost a buranská odnož queeru. Fakt, že slavíkovou družkou je Molavcová, jejíž míra demence je stejně velká jeko její bujně se pohupující vnady, zase nelze vnímat jinak než jako podlý žert. A to nemluvě o celé absurdní premise totáčově muzikálové parafráze na Strakonického dudáka (asi další důvod obsazení Molavcové) pojatého optikou silvestrobvských estrád coby mix nejapných hudebně tanečních čísel, imbecilního humoru a promenády předních televizních/filmových ksichtů doby. Jako bonus je zde Sovák, klerý v outfitu ala Holzman hraje módního fotografa a lačně hltá tuzexovou colu. (22.12.2011)