Náhlé bohatství chudáků z Kombachu

Filmy podle skutečných událostí, pokojně i těch zapomenutých, bývají nejednou fascinující... Tenhle o chudácích z Kombachu mne napoprvé dostal svým příběhem i originálním pojetím. Navenek téměř krásná doba slavné monarchie, uvnitř obrovská bída pro ty nejchudší a shůra číhající striktní zákony na čele s trestem smrti bez milosti pro každého, kdo se dovolil provinit vůči svým nadřízeným. A klidně to mohl být v propočtu na škodu méně závažný zločin s dobrými úmysly (,,To nikomu neublíží a nám bude pomoženo."). Velký čin skupiny odvážných sedláků se stává osudným v kladném i záporném slova smyslu, s pomocí a radostí přichází bolestný konec, leč daleko bolestnější než smrt může být i uvědomění si vlastních hranic... . . . Skoro neuvěřitelné, jak může s příběhem z první poloviny 19. století ladit novodobá psychedelická hudba, ale ta uprostřed temné lesní scenérie tomu filmu ještě dodává na síle. Tady si lze užít všechno: zasažení příběhem a jistý soucit s postavami, momenty překvapení, v menším rozsahu i jakési "dobrodružství kriminalistiky" z dob, kdy vyšetřovatelé mohli pracovat pouze s výpověděmi svědků a logickou dedukcí. A také nádhernou atmosféru skloubenou s poezií, třeba na svatbě, a také ústřední muzikálovou písničku, jejíž melodie mi po skončení ještě dlouhou dobu zní v hlavě. Koně zapražené, jedeme do cizí země... 100% (Poprvé viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (06.04.2019)

Tak ona hlavní myšlenka je jasná - krádež je v Božích očích vždycky hřích, ať do toho člověk jde se sebelepšími úmysly. Jen mi přišlo, že se k tomuto vyprávění ten styl mimo obraz čtené kroniky a skoro až odtažitého dokumentárního stylu moc nehodil. Říkám si, jakou mysteriozní podívanou by z takového námětu vytěžil Jakubisko nebo Herz. A vlastně ani těch reálií tam a zas tak moc není a orání pole je v záběru jen jednou (pro mne asi nejlepší scéna filmu, nakolik nemá s dějem vlastně tolik společného... ačkoliv...). Objevuje se zde ale víc motivů - peníze nejsou vše, a pokud s nimi člověk neumí nakládat, stejně mu štěstí nepřinesou; vzývání USA jako země zaslíbené (přičemž dnes z odstupu víme, že to až tak sluníčkové nebylo); neschopnost najít si radost v tom, co dělám (jak tam recituje na svatbě ta holčička), a neschopnost přijmout svou roli v životě, z níž se holt nemám někdy šanci vymanit; jaký hřích je horší atd. Témat k zamyšlení je hodně, ale přece jen bych byl raději, pokud by mi nebyla podána tolik po lopatě, a pokud by měl příběh větší přesah, mystiku i doznění. (15.06.2023)

Absurdní. Ta doprovodná hudba, která tu byla několikrát tak haněna, naprosto vystihuje atmosféru filmu, ale především čin těch chudáků, ten byl skutečně absurdní. Nikdy neměl šanci na úspěch... Svým způsobem fascinující film. Svým zpracováním ve stylu dokudramatu, odosobněným pohledem na celou událost. Asi si to objektivně čtyři hvězdičky nezaslouží, možná je to film docela zapomenutelný, ale zvláštním způsobem se mi nakonec líbil... Trochu mi připomínal Baladu o sedmi oběšených... A všimli jste si, že ze začátkem vyšetřování ta hudba zmizela? Že prakticky zmizela vůbec jakákoliv hudba? Nebo jsem aspoň měla ten pocit... (21.06.2023)

(NNF) Kdo by to byl řekl, že Volker Schlöndorff, který je považován za toho nejvíce konzervativního z tvůrců Nového německého filmu, dokáže natočit film, jenž je zajímavý nejenom tím, co říká, ale i jak. Samozřejmě lze v příběhu bandy zbojníků, jejich chování i vyobrazení žen nalézt paralely s tehdejší dobovou situací a především různými nepokoji konce 60. a protesty na začátku 70. let, ale v prvé řadě je třeba ocenit jednak podvratnost vůči heimatfilmu, jednak formální zajímavost. NÁHLÉ BOHATSTVÍ CHUDÁKŮ Z KOMBACHU se oproti tradicím snímků z domoviny neodehrává v prapodivném bezčasí, ale naopak je zasazen do konkrétního času (a prostoru, kterým je pochopitelně venkov), muži se ukazují jako hrubiáni, kteří mlátí své ženy za drzosti, či slaboši, kteří pláčou, když vykonávají „mužskou“ (loupežnickou) práci… a naděje je představována odchodem do měst na Západ. Formálně snímek zaujme jednak dvojím vševědoucím komentářem (plus vyprávěním ve vyprávění, aby toho nebylo málo!), kdy mužský kontextualizuje dané události a ženský zaplňuje mezery ve vyprávění a konstrukci fikčního světa, jednak netradiční hudební dramaturgií, kde se střídají a nálady v rámci jedné scény proměňují různě koncipované podkresy. Jakmile Schlöndorff neadaptuje ceněnou literární látku či netočí nákladnější historickou produkci (popř. obojí), ale má relativní svobodu, když dělá pro televizi, stojí výsledek za pozornost, jak dokazuje tento jeho neprávem opomíjený počin. (03.01.2011)

Nejvíce na mě zapůsobil ten kontrast. Grotesknost tolika opakovaných pokusů o přepadení versus výše trestů za loupež. Přiznání a lítost pomůže ti leda tak před soudem posledním.  V 19. století očividně nehrozilo přeplnění věznic, s jakým se potýkáme dnes. Ale ta novodobá píseň v duchu svěrákovsko-uhlířovského „severního větru“, která příběh rámovala, mi tam sedla. (19.06.2023)